Hledání básnivého snivce

Skutečnost, že je osobnost Pavla Zajíčka komplikovaná a složitá, je asi jasná i těm, kteří se s ním zblízka nikdy nesetkali. Sám k němu mám dodnes velký respekt; vždy na mě působil hodně přísně, ale zároveň i křehce, jako by onu vnější nepřístupnost používal jako určitý obranný prvek. A už jen pouhý pozdrav jsem od něj vždy vnímal pomalu jako velkou poctu a svého druhu odměnu. Oslovil jsem tak některé z těch, kteří s ním měli možnost být na pódiu a trávit čas cestou na koncerty, a z jejich pohledů se poskládala poměrně výstižná mozaika ojedinělosti Zajíčkovy persony. Se zdůrazněním všeho výjimečného, a bez zastírání všeho lidského i toho problematičtějšího. A nakonec to možná není ani tak zbytečně vážné a uctivé, jak se zpočátku mohlo zdát.


Ivo Pospíšil, baskytara (197374):
Jednou v létě 1969 jsem u Anděla objevil malý ručně malovaný plakátek lákající k návštěvě rockové diskotéky v klubu Tatra. Nebylo to daleko, v Ženských domovech na Knížecí, a tak jsem se po chvilce hledání ocitnul na úzkém tmavém schodišti, na jehož konci to vibrovalo mně neznámou, ale přitažlivou hudbou. Hned jsem poznal, že tady se mi bude líbit. V šeru jen částečně zaplněné místnosti po zemi posedávali kluci a holky v keckách, ojetých džínách a batikovaných tričkách, na pódiu podivná vysoká postava neobratně měnila desky a duněla tam hudba, která mě chytila okamžitě. Něco mi říkalo, že tohle je to pravé, že takhle to má být a že jsem možná konečně našel to, co jsem hledal.
Ten discjockey se jmenoval Pavel Zajíček a já se ještě toho večera stal něčím jako jeho asistentem. S pýchou a radostí jsem se vláčel s jeho gramofony a bednami a vlastně jsem se staral o vše, co s realizací Pavlových vystoupení souviselo. S výjimkou desek, ty nedal z ruky.
S Pavlem Zajíčkem jsme se rychle spřátelili. Do Radotína, kde s rodiči bydlel, jsem za ním jezdil vlakem ze Smíchovského nádraží. Tam jsme se také častokrát potkali a na lavičce za zvuků a vůní vlaků řešili všelijaké důležité věci. Od té doby mám ke Smíchovskému nádraží trochu sentimentální vztah. V podkroví, kam nikdo nesměl, psal básně, které potom pálil, maloval a lepil divoké koláže, vytvářel zvuky na různé hudební i nehudební nástroje a koumal, jak to vše propojit dohromady.

Kvůli vojně jsem s Pavlem ztratil kontakt. A jen zdálky sledoval, jak hledá, nachází a poté zase opouští spřízněné party na okraji společnosti. Několikrát, když mě zrovna pustili na vycházku, jsem hledal s ním. Přesněji řečeno pozoroval jsem, jak hledá on.
V roce 1973 mě Mejla přijal do právě vzniklých DG 307. Hned také určil, na co budu hrát – na basu, stejně jako on! Pavel se to sice snažil nějak utlumit, jenže už bylo pozdě. Mejla už mě na muzikanta pasoval, a já hned při příští vycházce spěchal do bazaru pro otlučenou kytaru BASSO IV.
S DG 307 jsme měli premiéru na druhém klukovickém koncertě PPU v říjnu 1973 a nakonec jsem s nimi hrál dva roky. Pak se hudebně naše cesty rozešly, ale přátelství zůstává a dodnes si nejvíce vážím jeho neustálého hledačství. „Hledač Pavel“ totiž našel směr i pro mě.

Otakar „Alfréd“ Michl, kytara (197576, 19932008):
S Pavlem Zajíčkem jsem se seznámil v létě 1973 u příležitosti pivního rozloučení s panem Svobodou, hospodským U Malvaze, když jsem byl na dovolené z vojny. Bylo to v době vzniku DG 307. Po návratu z vojny v dubnu 1974 jsem se plně ponořil do androšského dění a v listopadu se připojil k Umělé hmotě. PZ se stal mým blízkým přítelem a DG 307 kapelou mého srdce, se kterou jsem toužil si zahrát.
Přání se mi splnilo v únoru 1975, kdy jsem se stal členem a zúčastnil se nejspíš nejslavnějšího koncertu v Kostelci u Křížků. Tato rozšířená sestava ale neměla dlouhého trvání a spolu s PPU se ještě předvedla pouze u příležitosti komického pokusu o získání statutu lidových hudebníků, na tzv. přehrávkách U Zábranských na podzim 1975. Pozměněná sestava DG 307 pak ještě měla vystoupit na Festivalu druhé kultury v únoru 1976, kde jsme však z mně dodnes neznámých důvodů nakonec nehráli.
Po návratu PZ z exilu došlo v roce 1991 na popud Mejly Hlavsy k obnovení DG 307 a vydání alba Uměle ochuceno. Definitivní vzkříšení nastalo ale až na jaře 1993. V dubnu jsem odešel od Umělé hmoty, a pak byl přizván ke spolupráci, která trvala do dubna 1998, kdy jsem z vlastní vůle odešel. S Pavlem totiž nebylo mnohdy snadné spolupracovat a docházelo k názorovým střetům.
Pavel však zůstal mým přítelem a odchodem z kapely moje spolupráce s ním neskončila. V červnu 1998 jsem ještě s DG 307 natočil CD Siluety a i v následujících létech jsem s nimi vystoupil na řadě koncertů.
Jeho texty či básně jsem vždy považoval za úžasné a řadu z nich jsem i zhudebnil. Ale jedním z důvodů mého odchodu z DG 307 byl i způsob zacházení s hudební tvorbou členů kapely. Systém uvádění autorství na deskách – texty PZ, hudba DG 307 – rozhodně k pospolitosti nepřispíval. I to však občas patří k rysům výjimečných osobností, kterou Pavel Zajíček nesporně je a já se nezlobím. Naopak. Za léta přátelství a spolupráce, která mě v mnoha ohledech nesmírně obohatila, jsem dodnes vděčný.

Eva Turnová, baskytara (19952000):
„Probudím se ze sna, a doufám, že pak, že snad…“
Pavel mi zavolal někdy v roce 1995, jestli bych nehrála v DG 307 na basu, a já řekla, že jo. Zkoušelo se v zasutých prostorách Lucerny, byla tam strašná zima, odpadávaly kusy zdiva, všude visely dráty…
Hráli jsme celé hodiny jako v tranzu, Pavel křičel svoje básně, co tahal z kapes na kusech papírů, jedním prstem ťukal na staré harmonium a občas řekl: „Tohle je dobrý“.
Měl svůj svět, který nebyl jednoduchý, ale který pro něj znamenal jedinou možnost a měl obrovskou sílu. A když se do něj člověk nechal vtáhnout, zasáhl i jeho. Stávalo se, že nám těsně před koncertem zašeptal: „V noci jsem něco napsal, tak k tomu zahrajte, třeba v a moll.“ Vůbec nepřemýšlel o tom, jestli se to lidem bude nebo nebude líbit. Všechno bylo o síle okamžiku, ve kterém nebylo místo na předstírání.
Natočili jsme hned v tom roce album Kniha psaná chaosem, letěla jsem zrovna do New Yorku a obcházela legendární kluby s kazetou. Všude to chtěli, ale my jsme nějak nebyli schopni zorganizovat cestu. Pavel na to vždycky řekl: „Jsme jenom taková náhodná loď snivců…“ A básnivým snivcem, který si jde svou cestou a chce jenom opravdový věci, zůstal dodnes.

Skutečnost, že je osobnost Pavla Zajíčka komplikovaná a . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář