Hohn Zorn: Hen to Pan

zornJohn Zorn připomíná tvůrčí činností aktivní vulkán, ze kterého neustále proudí láva nahrávek. A pokud náhodou chladnoucí masa not zaslepí sopouch a na chvíli zastaví tok hudby, pak jenom proto, aby v zápětí z kráteru vyletěl mrak muzikálních sopečných pum a popílku. Netřeba dodávat, že vulkanické půdy prosluly mimořádnou úrodností a brzy na nich bují spleť vedlejších projektů a cizích nastudování Zornových děl. Než stačil níže podepsaný naposlouchat a zrecenzovat únorovou desku Hen to Pan, byl už na světě titul Simulacrum. K okamžiku odevzdání textu do redakce letos vyšly už čtyři desky pod Zornovým jménem, pokud počítáme i 24. díl kompozic cyklu Book Of Angels v podání ansámblu Klezmerson, kombinujícího klezmer s latinskoamerickou hudbou. A než bylo toto číslo UNI vytištěno, mistrova diskografie se pravděpodobně zase rozrostla. Zkrátka řečeno, díla hyperaktivního skladatele a multiinstrumentalisty lze jen obtížně usledovat, můžeme pouze poukázat na vybrané sopečné balvany či magmatické proudy, které dopadnou respektive ztuhnou poblíž zahrádky našeho momentálního vkusu. Eruptivní povahu má i samotné album Hen To Pan. Patří do škatulky Zornových děl zaměřených na soudobou komorní hudbu, ale samotný autor píše na svých webových stránkách, že se snaží dostat „komorní kompozice na úplně novou úroveň intenzity“. Což se mu daří. Zásadní část alba tvoří trojice nastudování Zornovy kompozice Ouroboros, dvakráte ve verzi pro dvě violoncella a bicí nástroje a jednou bez bicích. Pokud chtěl autor vyjádřit hudbou podstatu symbolu úrobora, vyjadřujícího propojení konce se začátkem a sebezničení s obnovou, vzal věc spíše od destruktivního konce řetězce. Nervní smyčce posluchače doslova atakují, zprvu převládá dojem chaosu, ovšem nálada kompozice se nakonec přece jen srovná do složitého řádu. Intenzita prožitku stojí a padá především s hráčským nasazením fenomenálního cellisty Jaye Campbella (specializuje se na soudobou hudbu, ale spektrum jeho spoluprací sahá od New York Philharmony a Johna Adamse až po členy Einstürzende Neubauten), víc než podporovaného druhým cellem Michaela Nicolase (kritikou oslavovaného hráče kanadsko- taiwanského původu, mj. člena International Contemporary Ensemble či Ensemble Ditto). Tři podoby Ourobora propojují další dvě skladby. „Kánonické puzzle“ (jak charakterizuje kus samotný Zorn) Occam’s Razor. Ostří Occamovy „břitvy logiky“ přitom jakoby symbolizovala klavírní kostra v podání Stephena Goslinga, držící pohromadě rozevláté (skutečně spíše „puzzle“ než „kánon“), velebné i tísnivé melodie i razantní vpády Campbellova violoncella. A trio The Aristos pro klavír, cello a housle (Chris Otto), které výbušným rytmickým členěním úvodu, aleatorní povahou melodie a maximální koncentrací not na sekundu zprvu odpovídá převládající náladě desky, coby vítané odlehčení však postupně vplyne do konejšivější polohy.
Pravda, méně opatrné posluchače by mohl nápor Hen to Pan snadno zavalit, nicméně ctitelé Zornových komorních děl a smyčců hraných se skutečnou vervou nemají důvod k panice. Tahle sonická exploze neničí. A pokud mezi těmito řádky čtete stopy ironie, omlouvá se recenzent za nešikovnost. Neměly tam být, jen prostě není snadné vyjádřit pouhými písmenky kypící povahu skladeb.

Tzadik Records, 2015, 49:33

Přidat komentář