Indies Scope, 2021, 49:42
Dnes je vlastně naprosto samozřejmé, že folklorní nahrávky mají promyšlenou koncepci. A téma ročního cyklu, kdy se vybrané sady skladeb váží k jednotlivým měsícům, patří ke koncepcím nejotřepanějším. Když ovšem muzikanti dokáží, krom faktu, že hrají jak z partesu a navíc od srdce, téma provázat s něčím navíc, může vzniknout parádní a výjimečný folkloristický artefakt. Horňácká cimbálová muzika Petra Galečky propojila sezónní písně s cyklem naivistických obrazů Františka Pavlici. Každou sadu muziky pomohla inspirovat jedna idylická malba, pochopitelně reprodukovaná do kalendáře v bookletu CD, zachycující tu výjevy z fašaňku, onde červnové kosení orchidejových luk nebo červencový jarmark. A nakonec samozřejmě majestát vánoční noci, kdy, slovy malíře, „tá cesta dědinú a potom po schodoch navrch ke kapličce jako kdyby bylo stúpání k betlémskej salaši, a Javořina nad ňú jak samotným nebem s hvězdú betlémskú“.
Jak píše ve sleeve-note publicista a folklorista Jiří Jilík, „František Pavlica je velmi nemoderní malíř, který si libuje v zobrazování Slovácka, jaké odnesl čas, jaké neexistuje“. Stejně tak Horňácká cimbálová muzika (samozřejmě spolu s hostujícími zpěváky a sbory) hraje květnovou poutní baladu Ó, Matko Páně nebo koseckou Dobre kosenka, dobre kosí tak životně, jako kdyby ji lidoví autoři právě naučili sousedy. Preciznost hudebníků a zvukového výstupu z nahrávacího studia v tom nehraje žádnou neautentickou roli.
Není žádná objevná informace, že idealizovanou představu minulosti potřebujeme, abychom se ze současnosti nezvencli. I když svět našich předků nebyl ani pastorálně velebný, ani jen mozolnatý, udřený a poddanský, jak nám vnucují dva póly zažitých, zjednodušených a porůznu ideologicky pokroucených stereotypů. Alba jako Na Horňácko mají, mimo jiné, dar zklidňovat, nasycovat v mysli onu potřebu Arkádie. Což lze považovat za jejich možná největší – a nenahraditelný – půvab.