Hovězí v srdci nosím a pořád budu

„Pepík v khaki potítku /skleněná koza táhne břicho po dvorku /starej prd byl hrdej.“
Old Fart At Play (Cpt. Beefheart) Nikdy bych si nedovolil s někým hlouběji diskutovat o Captainu Beefheartovi, natož o jeho deskách. A psát o něm nějak zasvěceně? Brrrr. Stane se, že si celý rok jeho muziku nepustím a když náhodou ano, většinou se v polovině rozloučíme. Přiznávám se bez mučení. Pak ale jedu autem, omylem tam místo Toma Waitse, Rain Dogs vložím Beefheartovu Shiny Beast a vše je dokonáno. Spřátelíme se a doma často pokračujeme. Pak je zase půst.
I ve svém okolí se setkávám buď s bezmezným obdivem, nebo absolutním odporem, hrozícím rozšlapáním přístroje. Kompromis žádný. A ono to tak nějak asi s tím pánem a jeho hudbou bude. Oblíbené střední cesty tady nevedou. Úplně pryč ho však člověk dát nechce, něčím přitahuje. Snad je to jeho bizarnost a tajemnost, umělecká neústupnost a tvrdohlavost či tušení čehosi nadčasového, s čím bych se měl do budoucna víc zaobírat. Pohled z okna na tu schizofrenii, která stále ještě nevymizela, na ten bláznivý lidský ješitný shon mi někdy připadá jako paralela k Beefheartovým surrealistickým textům.
Prý žije kdesi na poušti, maluje obrazy a nemá peníze na to, aby je měl kde schovat. Zájem snad má Newyorská národní galerie a Evropa, která ho bude v Londýně a kdesi na Severu vystavovat (či se už tak stalo?). Stále odmítá být géniem a už nikdy prý nechce hrát muziku. Někdy si člověk řekne zaplaťpánbůh, už od něho bude pokoj, ale pak ta jeho hromada skřípavých pazvuků, padajících rezavých šroubů, přeřvávaná otevíráním dveří, které nemají namazané panty, a hlavně člověkem, kterému střídavě na noze stojí lokomotiva a malá bílá myš, začne chybět. Sem tam se pak nezávazně pozeptá, zda náhodou se sousedi z Údolí smrti na celého slavného kapitána bez lodi nenaštvali a neposadili ho do nějakého nahrávacího studia, aby měli načas pokoj.
Vypravují se o něm spousty fórů, které hraničí se zdravým rozumem, a já je mám moc rád. Zdá se mi, že to vytváří souzvuk s tím jeho hudebním galimatyášem. Nejvíc miluju ten o pozvaném dřevorubci k natáčení Trouth Masca Replika, aby náhodou stromy dlouho netrpěly. To nedokážou drogy ani chlast.
Pohrává si s námi milý pan kapitán celý život. Padesát jedna let. Zpovzdálí sám jistě podporuje naprosto nedostatečný přísun rozumných informací o něm i o jeho hudbě, baví se všemi těmi dezinformacemi, dohady a spekulacemi i bláboly a legendami. Přesně tak je to i s jeho muzikou, z naprosté absence vhodných měřítek a přirovnání považovanou za výplod dadaismu. Jak to říkal Hans Arp? „Dada chce zničit výplody lidského rozumu a najít přirozený pořádek.“ Jeho desky jsou ve většině vzácně vyrovnány, poslední dvě, Doc At The Radar Station a Ice Cream From Crow, už skoro dokonalost sama.
Syntéza freejazzové improvizační náhodnosti s pedantským vedením a velice moderní zvuková aranžmá rozličných nerockových nástrojů dovedla Captaina Beefhearta do společnosti avantgardistů, od nichž čerpají nastupující novátoři. A to není málo.
Čert ví, co si o tom sám myslí. Frank Zappa na otázku, kterou mu jako jednu z prvních položili v Praze ohledně Captaina Beefhearta, odpověděl také bezradně: „Neviděl jsem ho osm let. Nenahrává, má kontrakt s newyorskou galerií a má s tím možná větší úspěch než s nahrávkami.“
Budeme tedy čekat. Není kam spěchat.
Hovězí je nejlepší dobře naložené. „Víte, ani já tady nejsem. Jenom se tady potloukám kvůli přátelům. Ani vy tady nejste. Také vy se tady potloukáte kvůli svým přátelům.“

Přidat komentář