Hrálo se, sportovalo i kalilo

Na samém začátku tohoto roku, 9. ledna, přišla česká hudební scéna o výraznou osobnost: Petara Introviče, frontmana nejdéle existující české bluesové kapely Bluesberry a jednoho z duchů legendární hanspaulské muzikantské komunity – bohužel nevybojoval zápas s následky zranění po nehodě na svém milovaném jízdním kole. Rozhodli jsme se jeho osobnost připomenout rozhovorem, který vyšel v roce 2011 u příležitosti Petarových šedesátin v (dnes už neexistujícím) bluesovém časopise Crossroads.

 

Muzikanti, a ti bluesoví zvlášť, mají pověst zarytých nepřátel sportu. Nepůsobil jsi mezi nimi coby vášnivý cyklista jako exot? Nebyl jsi terčem výsměchu?

No, když jsem se o Palachově týdnu v roce 1969, poté, co mě otec vyhodil z bytu, vrátil na Hanspaulku, na které jsem se narodil, znovu jsem se seznámil s tamními lidmi a už tehdy tam byly dva „kroužky“: kulturní a sportovní. A oba se vzájemně prolínaly: třeba Jarda Müller, posléze dlouholetý textař Bluesberry, byl význačný fotbalista, cyklista a lyžař. Probíhalo to tak, že když se třeba začátkem 70. let poprvé konala cyklistická Tour de Hanspaulka, čtrnáct dnů před zahájením jsme vypadli z hospod, oprášili kola, ujeli tříetapový závod a pak se zas do těch hospod vrátili. Byla to sranda. No a když jsem se někdy v roce 1974 seznámil s Máriem Císařem a Jirkou Kredbou, byli to oni, kdo mě k cyklistice přivedl ještě víc. Byli to totiž muzikanti, alkoholici a cyklisti… S Jirkou Kredbou, který se mnou pak hrál devatenáct let a teď je členem Krausberry, jsme mívali památné tréninky, jejichž cílem byl Houtyš, a zatímco já jsem udělal nějakých pět sedm piv, Jirka jich urazil čtrnáct! No a když už jsme byli začátkem 80. let zkušenější a Tour de Hanspaulka se jezdila pravidelně, vyhlásil jsem – čistě proto, abych se taky dostal „na bednu“ (tedy na stupně vítězů – pozn. aut.) – kategorii muzikantů. Tam jsem byl první s Jirkou Kredbou, druhý byl Guma Kulhánek s Pavlem Skalou a třetí Mário Císař s Jiřím Kozlem. Takže to bylo tehdy všechno normální: sportovalo se, hrálo i kalilo.

Ale ty jsi z té party asi jediný, komu to zůstalo a kdo je s tím kolem spojován…

Já bych bez toho umřel! Vždyť my jsme jezdívali s Jirkou Kredbou i na koncerty na kole – do Ústí, do Pardubic… A jak nám to pivo potom vždycky chutnalo! To byla ta pravá motivace!

Od sportovního prologu pojďme k muzice. Vždycky když se mluví o Bluesberry a Hanspaulce, zmiňují se tvoje začátky s Bednou vod whisky a podobnými písničkami. Zajímalo by mě ale, co bylo ještě předtím.

Rodiče mě dali někdy v páté třídě k paní profesorce Trnkové na piáno, tam jsem chodil dva tři roky a hrál takové ty kusy Für Elise a Turecký marš. Strašně mě to prudilo, takže jsem spíš chodil „za piáno“. Můj táta byl ale muzikant, vždycky měl svojí kapelu a hrál po barech. Když jsem s ním bydlel v 60. letech, vím, že poslouchal Laxík a vždycky když nějakou písničku zaslechl, zapsal si ji do not a večer už ji s kapelou hrál.

No a vždycky všude říkám, že velký hudební podnět byl, když pan učitel Lapka v sedmé třídě přinesl Písně černého lidu, takovou desku, na které Zdeněk Štěpánek temným hlasem vypráví o tom, jak jsou černoši v Americe utlačováni kapitalisty, a do toho hraje Leadbelly nebo Sonny Terry a Brownie McGhee. To se mi jako školáčkovi, který si psal na penál slova jako Rolling Stones, aniž by přesně věděl, co znamenají, líbilo. To bylo poprvé a na dlouhou dobu naposledy, kdy jsem slyšel bluesovou muziku. Teď nedávno jsem tu desku mimochodem sehnal a konečně ji mám doma.

Napadá mě „jazykovědná vsuvka“: jak jsi vlastně přišel ke svému cizokrajnému jménu? Tatínek byl původem Jugoslávec?

Ne, narodil se na Slovensku. A já v porodnici v Bubenči. Ale pamatuju si, že nám doma visel velký obraz nějakého domu u Dubrovníku a když jsem vyzvídal, dozvěděl jsem se, že nám ho „krvavý pes Tito“ vyvlastnil. Naši o tom nikdy nemluvili, akorát babička, která umřela v 70. roce, to občas nadhazovala. Ale jak to přesně bylo, to nevím a vlastně mě nikdy nenapadlo se po tom pídit. Až když jsem se skamarádil v roce 1970 s Jardou Müllerem, on mi moje skutečné jméno Petr změnil na Petar a tvrdil, že jsem „předseda jugoslávských běženců na území HPC (tedy Hanspaul City – pozn. aut.)“.

Jak jsi objevil svůj „životní nástroj“, tedy foukací harmoniku?

Já se bojím, že přes skupinu Žízeň a Ondru Hejmu. Ono bylo hrozně těžké se k něčemu dostat. Jak už jsem odpovídal v anketě, kterou jste dělali do prvního čísla Crossroads o Robertu Johnsonovi: já měl asi do roku 1975 opravdu jen pár kazet s bluesovou muzikou, většina toho byl Sonny Terry a Brownie McGhee, něco John Mayall. Předtím jsem jezdil na vandry, a když jsme se na Hanspaulce sčuchli s Ivanem Hlasem, mydlili jsme různé trampské písničky. Já si kupoval sborníky Mikiho a Wabiho Ryvoly, táta měl doma akustického gibsona s šíleně vysokýma strunama, a na toho jsem se pokoušel ty písničky podle not brnkat. Ivan už hrál dobře a hrozně na něj u těch táboráků letěly holky, tak jsem si říkal, že se mu musím vyrovnat. Ale když jsem chodil na nějaké koncerty, byla to naprostá všehochuť, od countryových Greenhornů a Rangers přes Karla Kryla až po psychedelické The Primitives Group. Tím vším chci říct, že o nějakém blues jsme tehdy neměli ani ponětí. No a když pak začala slavná Žízeň s Hoganem Velebou a Ondrou Hejmou, tam jsem harmoniky vůbec poprvé viděl „v akci“. Hodně pozdě.

Dalo by se tedy říct, že byl Ondřej tvůj učitel?

On mi to spíš ukázal. A já už měl těch pár nahrávek Sonnyho Terryho, podle kterých jsem to zkoušel. Což byl problém, protože kazeťák nahrával trochu pomaleji, takže mi to nikdy pořádně neladilo. Nicméně jsem se podle nich naučil vlastně všechno, co hraju dneska. Taková ta škola Butterfield-Konrád, to jsou „umělci“, to pro mě nikdy nebylo. Já vždycky hrál jednoduše a úderně, tedy styl Sonnyho Terryho nebo Johna Mayalla.

Jak jsi harmoniky sháněl? Vždyť se tady v té době snad ani neprodávaly.

No jasně. Napřed jsem měl dvě, ty jsem snad vysomroval od Ondry Hejmy, to už nevím. A pak jsem mámu požádal, aby napsala bývalým sousedům, kteří před lety emigrovali do Francie, jestli by mi nějaké neposlali. No a tak mi přišla sada hohnerek bluesharpek, která mi pak musela vydržet dalších asi pět let, než jsem přišel na další zdroje.

Pamatuješ si na okamžik setkání s Jaroslavem Müllerem, který se stal jako textař zásadní postavou pro Bluesberry?

Když jsme poprvé hráli v Malostranské besedě jako Bluesberry, nevěděli jsme s Frantou Ouředníkem, co vlastně budeme zpívat. Dali jsme si každý litr ovocného vína a řekli si, že si něco vymyslíme přímo na místě. Jupp Konečný, dnešní šéfredaktor časopisu Folk, tvrdí, že si tohle naše vystoupení pamatuje a že to byly hrozné bláboly. Pak se na Hanspaulce rozjela liga malé kopané, ve které jsem se seznámil právě s Jardou Müllerem. A někdy tak v sedmdesátém třetím jsme seděli Na staré faře u piva a Jarda mi přinesl dva texty, ať se na ně podívám, když dělám tu muziku. A první byl Pocem moje stará a druhý snad Padevět. Tak jsem na to udělal muziku, lidem se to líbilo a já mu řekl: Jardo, piš, je to bezvadný, ale nechci nic o Mississippi a New Orleans, chci český věci. No a z toho pak vzniklo Vekslácký blues, Startka a všechny tyhle věci.

Jak dalece jsi ho při psaní ovlivňoval?

Nijak, on textoval tak, že na tom nebylo co řešit. Až v pozdější době jsem mu tu a tam házel nějaká témata a skici. Jarda měl navíc bráchu v západním Německu, měl možnost sehnat nahrávky, takže mi dohazoval písničky a vlastně mě hudebně vychovával. Dost mě ovlivnil. A vlastně si to pořádně uvědomuju až teď.

Byl na Hanspaulce ještě někdo, kdo měl takový vliv? Co onen mytický Hogan Veleba?

On nebyl přímo z Hanspaulky, přišel tam, když se dozvěděl, že se Na staré faře hraje. A je známá historka, jak tam vytáhl desku The Blues, to musel být tak jedenasedmdesátý rok, a na té byl Howlin’ Wolf, Memphis Slim, celá tahleta partička. No a tu nám Hogan nalil do hlavy. Do té doby jsme brnkali jen to country.

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu