Hrálo se, sportovalo i kalilo

Na samém začátku tohoto roku, 9. ledna, přišla česká hudební scéna o výraznou osobnost: Petara Introviče, frontmana nejdéle existující české bluesové kapely Bluesberry a jednoho z duchů legendární hanspaulské muzikantské komunity – bohužel nevybojoval zápas s následky zranění po nehodě na svém milovaném jízdním kole. Rozhodli jsme se jeho osobnost připomenout rozhovorem, který vyšel v roce 2011 u příležitosti Petarových šedesátin v (dnes už neexistujícím) bluesovém časopise Crossroads.

 

 

Muzikanti, a ti bluesoví zvlášť, mají pověst zarytých nepřátel sportu. Nepůsobil jsi mezi nimi coby vášnivý cyklista jako exot? Nebyl jsi terčem výsměchu?

No, když jsem se o Palachově týdnu v roce 1969, poté, co mě otec vyhodil z bytu, vrátil na Hanspaulku, na které jsem se narodil, znovu jsem se seznámil s tamními lidmi a už tehdy tam byly dva „kroužky“: kulturní a sportovní. A oba se vzájemně prolínaly: třeba Jarda Müller, posléze dlouholetý textař Bluesberry, byl význačný fotbalista, cyklista a lyžař. Probíhalo to tak, že když se třeba začátkem 70. let poprvé konala cyklistická Tour de Hanspaulka, čtrnáct dnů před zahájením jsme vypadli z hospod, oprášili kola, ujeli tříetapový závod a pak se zas do těch hospod vrátili. Byla to sranda. No a když jsem se někdy v roce 1974 seznámil s Máriem Císařem a Jirkou Kredbou, byli to oni, kdo mě k cyklistice přivedl ještě víc. Byli to totiž muzikanti, alkoholici a cyklisti… S Jirkou Kredbou, který se mnou pak hrál devatenáct let a teď je členem Krausberry, jsme mívali památné tréninky, jejichž cílem byl Houtyš, a zatímco já jsem udělal nějakých pět sedm piv, Jirka jich urazil čtrnáct! No a když už jsme byli začátkem 80. let zkušenější a Tour de Hanspaulka se jezdila pravidelně, vyhlásil jsem – čistě proto, abych se taky dostal „na bednu“ (tedy na stupně vítězů – pozn. aut.) – kategorii muzikantů. Tam jsem byl první s Jirkou Kredbou, druhý byl Guma Kulhánek s Pavlem Skalou a třetí Mário Císař s Jiřím Kozlem. Takže to bylo tehdy všechno normální: sportovalo se, hrálo i kalilo.

 

Ale ty jsi z té party asi jediný, komu to zůstalo a kdo je s tím kolem spojován…

Já bych bez toho umřel! Vždyť my jsme jezdívali s Jirkou Kredbou i na koncerty na kole – do Ústí, do Pardubic… A jak nám to pivo potom vždycky chutnalo! To byla ta pravá motivace!

Od sportovního prologu pojďme k muzice. Vždycky když se mluví o Bluesberry a Hanspaulce, zmiňují se tvoje začátky s Bednou vod whisky a podobnými písničkami. Zajímalo by mě ale, co bylo ještě předtím.

Rodiče mě dali někdy v páté třídě k paní profesorce Trnkové na piáno, tam jsem chodil dva tři roky a hrál takové ty kusy Für Elise a Turecký marš. Strašně mě to prudilo, takže jsem spíš chodil „za piáno“. Můj táta byl ale muzikant, vždycky měl svojí kapelu a hrál po barech. Když jsem s ním bydlel v 60. letech, vím, že poslouchal Laxík a vždycky když nějakou písničku zaslechl, zapsal si ji do not a večer už ji s kapelou hrál.

No a vždycky všude říkám, že velký hudební podnět byl, když pan učitel Lapka v sedmé třídě přinesl Písně černého lidu, takovou desku, na které Zdeněk Štěpánek temným hlasem vypráví o tom, jak jsou černoši v Americe utlačováni kapitalisty, a do toho hraje Leadbelly nebo Sonny Terry a Brownie McGhee. To se mi jako školáčkovi, který si psal na penál slova jako Rolling Stones, aniž by přesně věděl, co znamenají, líbilo. To bylo poprvé a na dlouhou dobu naposledy, kdy jsem slyšel bluesovou muziku. Teď nedávno jsem tu desku mimochodem sehnal a konečně ji mám doma.

Napadá mě „jazykovědná vsuvka“: jak jsi vlastně přišel ke svému cizokrajnému jménu? Tatínek byl původem Jugoslávec?

Ne, narodil se na Slovensku. A já v porodnici v Bubenči. Ale pamatuju si, že nám doma visel velký obraz nějakého domu u Dubrovníku a když jsem vyzvídal, dozvěděl jsem se, že nám ho „krvavý pes Tito“ vyvlastnil. Naši o tom nikdy nemluvili, akorát babička, která umřela v 70. roce, to občas nadhazovala. Ale jak to přesně bylo, to nevím a vlastně mě nikdy nenapadlo se po tom pídit. Až když jsem se skamarádil v roce 1970 s Jardou Müllerem, on mi moje skutečné jméno Petr změnil na Petar a tvrdil, že jsem „předseda jugoslávských běženců na území HPC (tedy Hanspaul City – pozn. aut.)“.

Jak jsi objevil svůj „životní nástroj“, tedy foukací harmoniku?

Já se bojím, že přes skupinu Žízeň a Ondru Hejmu. Ono bylo hrozně těžké se k něčemu dostat. Jak už jsem odpovídal v anketě, kterou jste dělali do prvního čísla Crossroads o Robertu Johnsonovi: já měl asi do roku 1975 opravdu jen pár kazet s bluesovou muzikou, většina toho byl Sonny Terry a Brownie McGhee, něco John Mayall. Předtím jsem jezdil na vandry, a když jsme se na Hanspaulce sčuchli s Ivanem Hlasem, mydlili jsme různé trampské písničky. Já si kupoval sborníky Mikiho a Wabiho Ryvoly, táta měl doma akustického gibsona s šíleně vysokýma strunama, a na toho jsem se pokoušel ty písničky podle not brnkat. Ivan už hrál dobře a hrozně na něj u těch táboráků letěly holky, tak jsem si říkal, že se mu musím vyrovnat. Ale když jsem chodil na nějaké koncerty, byla to naprostá všehochuť, od countryových Greenhornů a Rangers přes Karla Kryla až po psychedelické The Primitives Group. Tím vším chci říct, že o nějakém blues jsme tehdy neměli ani ponětí. No a když pak začala slavná Žízeň s Hoganem Velebou a Ondrou Hejmou, tam jsem harmoniky vůbec poprvé viděl „v akci“. Hodně pozdě.

 

Dalo by se tedy říct, že byl Ondřej tvůj učitel?

On mi to spíš ukázal. A já už měl těch pár nahrávek Sonnyho Terryho, podle kterých jsem to zkoušel. Což byl problém, protože kazeťák nahrával trochu pomaleji, takže mi to nikdy pořádně neladilo. Nicméně jsem se podle nich naučil vlastně všechno, co hraju dneska. Taková ta škola Butterfield-Konrád, to jsou „umělci“, to pro mě nikdy nebylo. Já vždycky hrál jednoduše a úderně, tedy styl Sonnyho Terryho nebo Johna Mayalla.

Jak jsi harmoniky sháněl? Vždyť se tady v té době snad ani neprodávaly.

No jasně. Napřed jsem měl dvě, ty jsem snad vysomroval od Ondry Hejmy, to už nevím. A pak jsem mámu požádal, aby napsala bývalým sousedům, kteří před lety emigrovali do Francie, jestli by mi nějaké neposlali. No a tak mi přišla sada hohnerek bluesharpek, která mi pak musela vydržet dalších asi pět let, než jsem přišel na další zdroje.

Pamatuješ si na okamžik setkání s Jaroslavem Müllerem, který se stal jako textař zásadní postavou pro Bluesberry?

Když jsme poprvé hráli v Malostranské besedě jako Bluesberry, nevěděli jsme s Frantou Ouředníkem, co vlastně budeme zpívat. Dali jsme si každý litr ovocného vína a řekli si, že si něco vymyslíme přímo na místě. Jupp Konečný, dnešní šéfredaktor časopisu Folk, tvrdí, že si tohle naše vystoupení pamatuje a že to byly hrozné bláboly. Pak se na Hanspaulce rozjela liga malé kopané, ve které jsem se seznámil právě s Jardou Müllerem. A někdy tak v sedmdesátém třetím jsme seděli Na staré faře u piva a Jarda mi přinesl dva texty, ať se na ně podívám, když dělám tu muziku. A první byl Pocem moje stará a druhý snad Padevět. Tak jsem na to udělal muziku, lidem se to líbilo a já mu řekl: Jardo, piš, je to bezvadný, ale nechci nic o Mississippi a New Orleans, chci český věci. No a z toho pak vzniklo Vekslácký blues, Startka a všechny tyhle věci.

Jak dalece jsi ho při psaní ovlivňoval?

Nijak, on textoval tak, že na tom nebylo co řešit. Až v pozdější době jsem mu tu a tam házel nějaká témata a skici. Jarda měl navíc bráchu v západním Německu, měl možnost sehnat nahrávky, takže mi dohazoval písničky a vlastně mě hudebně vychovával. Dost mě ovlivnil. A vlastně si to pořádně uvědomuju až teď.

Byl na Hanspaulce ještě někdo, kdo měl takový vliv? Co onen mytický Hogan Veleba?

On nebyl přímo z Hanspaulky, přišel tam, když se dozvěděl, že se Na staré faře hraje. A je známá historka, jak tam vytáhl desku The Blues, to musel být tak jedenasedmdesátý rok, a na té byl Howlin’ Wolf, Memphis Slim, celá tahleta partička. No a tu nám Hogan nalil do hlavy. Do té doby jsme brnkali jen to country.

Hanspaulka byla asi do značné míry apolitické ghetto. Nicméně: co tam probíhalo kromě hraní a sportu? Bavili jste se tam třeba taky o politice?

No jasně, těžce.

A všichni byli stejného názoru?

To úplně ne. Já byl v téhle věci extrémně vyhrocený. Jsem hrdý na to, že jsem až do roku 1990 ani jednou nebyl u voleb – a že mě naháněli! Ale když byla Charta, moje první manželka Pavla ji přinesla domů, rozmnožili jsme nějaké kopie a já ji přinesl do Houtyše. A musím říct, že mě všichni hrozně srali, protože si to nechtěli ani přečíst. No, aspoň to nikdo neprásknul…

Ale ty jsi Chartu stejně nakonec nepodepsal…

Ne, já spíš brojil proti tomu, aby lidi v práci bezmyšlenkovitě podepisovali, že ji odsuzujou, aniž by ji četli. Já v té době dělal v zelenině, takže jsem měl tu výhodu, že po mně nikdo žádný podpis pod Antichartu nechtěl, v tom jsem byl relativně svobodný. Ale stejně mě to celé tak prudilo, že jsem se pak v devětasedmdesátém rozhodl, že emigruju.

Ano, to je poměrně známá historka o tom, že jsi patrně jediný český bluesman, který si prošel takzvanou „bluesovou konzervatoří“, tedy kriminálem, a to poté, co tě při útěku chytili. Jak jsi to tehdy prožíval?

Od toho devětašedesátého, kdy jsem odešel od táty, jsem si prakticky dělal, co jsem chtěl. Na režim jsem prděl, občas jsem dělal nějakou práci, občas jsem byl takzvaný příživník, dělal jsem jen načerno nějaké brigády, prostě jsem si žil svůj život tak, aby mi do něj bolševik nevniknul. Takže když jsem se z téhle svobody najednou dostal do vazby, nejdřív v Maďarsku, kde jsem se s nikým nedomluvil, a pak transportem přes nejtěžší kriminály – Leopoldov s kobkama z dob Rakouska-Uherska a Ilavu s kobkama vytesanejma ve skále – až po Ruzyň, kde jsem v podstatě koukal z okna na Hanspaulku, bylo to děsuplné. Když jsem čekal na rozsudek, viděl jsem, jak jiní „útěkáři“ automaticky dostávali 20–24 měsíců natvrdo. To bylo nařízení „strany a vlády“. Nebudu ti říkat, kolikrát jsem brečel… Já naštěstí po nejrůznějších nátlacích včetně Jazzové sekce nakonec dostal po sedmi měsících vazby podmínku. Kdybych tam byl celé ty dva roky, nevím, jestli bych to přežil. I tak mě to psychicky dost nalomilo.

Potkal jsi ve vězení někoho zajímavého?

Ve stejné době tam byl Havel a Dienstbier, ale seděli v jiném patře, osobně jsem je nepotkal.

 

Jak to bylo po tvém propuštění s kapelou? Bylo těžké se vrátit?

Naopak, to jsme byli hrozně slavní. Hráli jsme tak 100, 110 koncertů ročně, bez agentury, bez manažera, prostě mi lidi volali. Vyhráli jsme Portu, ale dodnes mě mrzí, že jsme mohli vedle ní mít i sošku z Vokalízy. Jenže jsem tam zazpíval nepovolený text, a jak mi prozradil Leo Jehne, přestože jsem byl jediný kandidát na cenu, nesměl jsem ji dostat.

Ve kterém období byly nejtěžší boje s režimem?

Sedmdesátá léta, to byl děs-běs. Znáš to: Greenhorns se museli přejmenovat na Zelenáče, Rangers na Plavce. My pořád byli Bluesberry, i když s tím pořadatelé měli problémy a dostávali nařízení, že nás nesmějí brát. Marně jsme jim vysvětlovali, že to slovo vlastně nic neznamená, že „blues“ je druh muziky a „berry“ není nic.

Když jsme byli začátkem 80. let před přehrávkovou komisí, dali mi přečíst nějaké noty, které jsem nerozluštil – pak se ukázalo, že to byla známá sovětská píseň Podmoskovskije večerá – a ten, kdo mě tam nejvíc dusil, byl nějaký politruk od nás z Hanspaulky. Třetiřadý harmonikář, který si řekl, že to těm vlasatým chuligánům pořádně „vosolí“.

Každá komunita má svůj vrchol a následný více či méně strmý útlum až pád. Jak to bylo s Hanspaulkou?

Asi to bude znít blbě, ale začalo to umírat někdy po roce 1982, když jsem se já odstěhoval do Karlína a Ivan Hlas na Smíchov. Já tam měl takovou organizátorskou pozici: když někoho něco napadlo, já to zrealizoval. A Ivan byl taky takový hybatel. No a když jsme tam začali dojíždět odjinud přes celou Prahu, už to nebylo ono. Já tam chodil nejdřív jednou týdně, pak jednou za 14 dní, pak se mi narodilo dítě. Času bylo čím dál míň a někdy v roce 1987 jsem tam už přestal docházet. Úplný konec pak nastal v roce 1990, když šlo všechno do privatizace.

Změnilo nějak pozici kapely to, že jí v roce 1988 vyšla velká deska?

Já to bral tak, že mi bolševik vydá jednou za život první a zároveň poslední desku, ale pak jsem z toho byl čím dál víc zklamán. Byl jsem samozřejmě amatér, vůbec jsem nevěděl, co s tím. A pan zvukový mistr Zamazal si do toho nenechal mluvit a argumentoval tím, že natočil už tisíc desek, z toho 999 s filharmonií. Takže například smíchal do sebe bicí, basu a piáno, se kterými se pak při konečném mixu už nedalo nic dělat. To všechno se podepsalo na tom, že deska z nás věru žádné hvězdy neudělala.

 

Co u Bluesberry způsobil nástup „svobodné ruky trhu“?

Na začátku 90. let jsem byl čerstvě rozvedený, dohodl jsem se s bývalou, že syn bude vždycky týden u mě, týden u ní, do toho jsem dostal nabídku pracovat pro tehdy nové vydavatelství Bonton, takže vlastní muzika šla trochu stranou. Tak nějak jsme hráli, pořád to šlo, ale nikam se to nevyvíjelo. Pak mezi lety 1993–1999 jsme ale měli dobrou a veselou partu s Vaškem Koptou, Jirkou Markem, dechovou sekcí, Jirkou Horálkem, každé úterý jsme měli na Hanspaulce zkoušku, rádi jsme se viděli a docela se i hrálo. Ale tím, že jsme si vždycky hráli, co jsme chtěli, vlastně až do dneška celých těch čtyřicet let, a nedělali jsme žádné „úlitby bohům“, to znamená za bolševika nějaké častušky a od 90. let nějaké pokusy o písničky popovějšího charakteru, vlastně jsme se nikam nikdy neprosadili.

To bys asi musel psát opravdu úplně jiné písničky, než jaké celý život hrajete.

Jediná, která by se dala dát třeba někam do televize, je Josefína, to je vlastně takový rock’n’roll od Fatse Domina. Jednou jsme s ní byli – a to se podrž – v Čundrcountryshow na Nově. Náš bubeník Luboš Hnát se za to tak strašně styděl, že tam vystoupil s gumovou maskou. No jo, ale nejen že jsme tam vyhráli, ale ještě další rok jsme z toho jediného vysílání žili, pořád nás na základě toho někam zvali. A teď k šedesátým narozeninám se mnou udělal – nelekni se – Miloš Skalka hodinový pořad do rádia. Kecali jsme, pouštěli naše písničky, a poté, co se to odvysílalo, jsem zase dostal emaily i spoustu esemesek od lidí, že to slyšeli a že by nás chtěli. Přitom to bylo na ČRo2 někdy v sobotu v poledne. A mělo to dopad. Možná že kdybych na tom začátku 90. let nebyl tak laxní a na tohle víc dbal, mohlo být všechno jinak. Na druhou stranu: na to, že dodnes pro propagaci kapely nedělám vůbec nic, protože to prostě neumím, hrajeme docela dost. Ty tři čtyři koncerty měsíčně jsou na dnešní poměry slušné množství.

Teď položím jednu z nejblbějších otázek, které lze položit kapele starší deseti let: kterou ze sestav Bluesberry považuješ za nejlepší? A neříkej prosím nejblbější možnou odpověď, totiž že je to ta současná…

Nebudeš tomu věřit, ale dneska ráno jsem o tom v takové lehké kocovině zrovna přemýšlel. Určitě bylo skvělé období to, o kterém jsem mluvil před chvílí, tedy v těch 90. letech s Koptou a Markem. Měl jsem kolem sebe dobré muzikanty a byla to prča. Samozřejmě krásné období bylo s Máriem, Jirkou a Martinem Krausem, tedy 1982–85. To byla spousta nevšedních zážitků, z nichž mnohé se nedají ani vyprávět. A pak to období hledání někdy od pětasedmdesátého do osmdesátého, s Honzou Fischerem, Špíčou, posléze s Máriem a Jirkou Kredbou. To jsme se denně scházeli, chlastali jsme, kecali o muzice a hrozně jsme tím žili.

 

Nevím, jestli se nedotknu nějakého citlivého místa, ale proč se na nejrůznějších oslavných koncertech, které jste v posledních letech dělali, neobjevil jako host Mário Císař? Jste na nějaké válečné stezce?

Ale vůbec ne. My jsme spolu strávili patnáct let, ale on se trošku naprdnul, když nastoupil jako druhý kytarista Jirka Marek. Byli to dva kohouti na jednom smetišti a já Máriovi najednou začal ubírat sóla, protože Jirka je prostě hrál líp. Ale teď jsem s Máriem mluvil, a pokud se podaří udělat nějakou oslavu těch našich „sto let“, tedy mých šedesátin a čtyřiceti let kapely, slíbil, že určitě přijde a něco dáme. Takže já vůbec vůči nikomu, kdo prošel kapelou, žádnou zášť necítím. Měl jsem štěstí, že to byli všechno slušní lidé, nikdy jsme si nelezli na nervy.

Ty jsi unikátní zjev na české scéně mimo jiné i v tom, že opravdu celý život děláš jeden jediný druh muziky s jednou jedinou kapelou. Tebe opravdu nikdy nenapadlo někam ukročit?

Vážení čtenáři, pan Bezr chce naznačit, že jsem ustrnul ve vývoji. Ale copak třeba Muddy Waters hrál někdy něco jiného?

Středoevropská situace je přece jen trochu jiná, ne? Ty ses nenarodil v chajdě někde na břehu Mississippi.

Ale já se narodil v chajdě na Hanspaulce! Která se teď, mimochodem, prodává za 30 milionů, zatímco když jsem ji opouštěl, měla odhadní cenu 160 tisíc! Kurňa!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *