Hrivňák / Bouška / Janoušek

10/2022

Nemohu si pomoci, ale podobné názvy hudebních formací, kdy interpret před publikum předstupuje pod svým vlastním jménem, bych čekal – a připomeňme, že mají tradici – spíš v jazzu či folku. U rockové kapely přece jen působí nezvykle a trochu bizarně, obzvláště pak mimo mainstream, kde mnozí uvádějí různé nicky a pseudonymy často i na obalech nahrávek, a není výjimkou, když je ani tam nemají vůbec. Zpívající kytarista (a zde tak frontman) Lukáš Bouška, řečený Bouše, baskytarista Láďa Janoušek a bubeník Honza Hrivňák si to ovšem, přinejmenším s tím, co už mají za sebou, můžou hravě dovolit. Všichni tři jsou totiž na západočeské rockové scéně už do jisté míry pojmy, s kreditem účasti ve formacích etablovaných a bez přehánění mnohdy legendárních. Láďa totiž býval členem kultovních weird-punkerů Esgmeq, Honzu najdeme za bicími nenápadných Safenat Paneach, kteří spojují naprosto přirozeně étos undergroundu, s nezatajovanou křesťanskou vírou, a zhudebňování básníků jako je Ivan Martin Jirous se silnými a až nezvykle melodickými písněmi. Honza ovšem bubnuje i s temnými Esazlesa, kde na kytaru hraje i… Bouše.  No a aby toho nebylo málo, tak všichni tři zároveň už hezkých pár let tvoří i jádro populárních Povodí Ohře. 
Právě Povodí Ohře byli před časem pozvaní, aby hudebně doprovodili němý film na LFŠ v Uherském Hradišti. A protože nemohli všichni, kapela tam jela jako torzo. Nicméně jak brilantně formuluje Honza, daleko větší vliv na vznik další formace měly časy anti-pandemických omezení a opakovaných lockdownů. „O různorodejch dopadech první covidový izolace toho bylo napsáno asi dost. Nám cákalo na maják, jinak to říct nejde a jsem rád, že je to za náma,“ shrnuje nelehkou životní etapu. „Nepřestat se vídat byl záchranný člun a další dvě poctivý cihly v kapse. Díky zákazům jsme si ve zkušebně na chvíli vysnili vznášející se opar homeopatickýho disentu, kam jsme se chodili dohadovat o tom, kdo je větší vyplašenka, covidfašista nebo předposranec. A taky jsme hráli. Zprvu soundtrack ke groteskám Bustera Keatona na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, až z toho nakonec vznikl Playhouse.“
S názvem debutového alba bychom ale trochu předbíhali.  Proč se vlastně nejmenují jako jiné rockové kapely? A nebojí se, že to celé všichni budou považovat jen za „dočasný vedlejšák“ Povodí Ohře? „Odbočka to určitě je, jak názvem, tak obsahem. Doufejme že ne slepá ulička,“ směje se Bouše. „Když se podíváš na obal desky a na název, vůbec nevíš, co od toho čekat. A to mě na tom baví.“ A Láďa přikyvuje: „Taky jsem u toho názvu myslel na jazz, i když u nás ho není ani pod nehtem malíčku… Navíc s tím bylo tolik práce, a další název by byl ještě anonymnější. V Povodí hrajem na Sisiho, tady jsme si podle mě víc mohli omakat i jinej hudební terén.“ To potvrzuje i Honza: „Za mě to jsou hlavně inspirace z jinýho hudebního světa a chuť zkusit to bez nálepky.“
Kdo zná tvorbu Esazlesa nebo Povodí Ohře může být výsledkem docela překvapený. Písničky tria Hrivňák / Bouška / Janoušek zdaleka nejdou tak „na sílu“, jsou z nich cítit vlivy devadesátkových indie-rockových kapel, jakými jsou dodnes Dinosaur jr. nebo Mudhoney a prolínání melodické sladkobolnosti s ostrými kytarovými riffy. Crime Crushing Criminologists dokonce asi stěží zapře pod kůží zarytou Nirvanu. Hodně se tu pracuje s náladou, lehké otření se o psychedelii jim dodává sympatické koření. A například při poslechu skladby Sherlock jr. vizuálně ony zmíněné grotesky doslova na mysl naskakují samy a nemá to daleko ani k bláznivosti hudebních motivů bratří Angelisových, jakými doprovázeli italské komedie s Budem Spencerem a Terencem Hillem. Což neznamená, že by byly vyloženě stejně prvoplánové. S motivy a nápady si i tyhle písničky totiž pohrávají s lehkostí i nadhledem.
„Slovo nadsázka, to máme hodně rádi, a trochu intelektuálna je třeba protlačit,“ říká přesvědčeně Honza a Bouše to ochotně rozvádí: „Všechny texty na desce jsou poskládané fragmenty psaných dialogů z filmů Bustera Keatona, ke kterým jsme hráli doprovod na LFŠ. I proto je to hodně o nadsázce, žádný hluboký témata, spíš vtipně popisující situace ze všech filmů, které jsme doprovázeli. Stejným směrem bychom se chtěli textově ubírat i v budoucnu. Pár nových textů, které píšu, je v podobném duchu.“ Souvisí s tím i to, že ač složené ze stejných muzikantů, hudebně se prý trio nemusí například od Povodí Ohře nijak úmyslně snažit odlišovat – přirozeně to přichází samo. A jak se všichni shodují, hodně v tom hraje roli úsporné obsazení pouhého tria. „Mě na tom hodně baví, že hraju jen s jednou kytarou, to se člověk taky pořád učí, neschováš se za dvě kytary…“ pochvaluje si Láďa. „Od ostatních se to liší i tím, že naše trio může být právě ta kapela bez příběhu, prostor pro cokoliv,“ dodává Honza. Samozřejmě u toho jednoho napadne něco o tom, že pánové nejspíš rozhodně nemají problém s hudební i skladatelskou potencí, když je baví ještě rozjíždět další projekt. „Přetlak určitě je a bude. Mám v šuplíku nápady starý i pár let. Jednou za čas něco opráším a začnu hrát na zkoušce a čekám, jestli se to chytí. Každopádně taky musím počítat s tím, že tam nebude žádná schovávačka za druhou kytaru, což je víc práce pro Láďu,“ potvrzuje Bouše.
 S připraveným materiálem trio nepřekvapivě zavítalo do Golden Hive studia, kde ho – prý během pouhého víkendu – nahrálo na debutové album. „Nahráno za víkend, ale s pečlivější noční předstudiovou přípravou,“ šklebí se Honza. Při poslechu se ovšem ukazuje, že nijak odfláknuté ono nahrávání nebylo. Písničky znějí pestře, Boušeho aranže jsou účelné, opakovaně zazní i Honzovy dohrané klávesy a slyšitelně vypiplanou zvukovou postprodukci také nutno jen ocenit. „Víkend u Amáka, klasika. Ví, co očekáváme, a my víme, co máme čekat od něj. A co se týká piana od Honzy – skladba Hearts & Pearls má myslím klavírní intro roku!“ shrnuje Bouše. Album nazvané Playhouse, z jehož obalu všichni tři protagonisté hledí s výrazy ezoterických léčitelů, naprosto v tichosti a bez mediálního humbuku vyšlo vlastním nákladem letos v březnu digitálně a na CD, s podzimem se připojuje i vinyl a několik málo „křtících“ koncertů. Těch samozřejmě kvůli vytíženosti dalšími projekty obecně nebývá mnoho, takže o to je důležitější si je v případě zájmu „vychytat“, neboť koncertů Povodí Ohře pochopitelně i nadále bude mnohem více. „Zatím necháváme Povodí si myslet, že má vždycky přednost,“ ironicky se usmívá Bouše. A co vlastně téhle „nekalé aktivitě“ tří pětin kapely říká frontman Povodí Ohře Sisi? „Já si myslím že se mu to hodně líbí, ale samozřejmě to neřekne,“ říká Bouše a Láďa ho doplňuje: „Po počátečním odzívnutí už je to dobrý. Po pár pivech říkal, že to toleruje… A pak přiznal, že si to i poslechl víckrát…“

Přidat komentář