Hudba fotit nejde, přesto to dělám

Karel Šuster (1968) má za sebou desítky let fotografování hudby pro noviny, hudební časopisy i Unijazz. Putovní výstavu Filip Topol a Psí vojáci, která byla letos k vidění na festivalech v Boskovicích a ve Vlčkovicích, tvoří právě jeho snímky. Připomněla deset let od smrti F. Topola. Další uvedení výstavy se plánují.

Vaše výstava o Psích vojácích krouží po světě. Jak vznikla?

Iniciátorem byl muzikant a organizátor Romek Hanzlík (1961–2019). Když jsme dávali dohromady materiály k filmu Takovej barevnej vocas letící komety, zkonstatoval, že máme spoustu fotek a že uděláme výstavu. Pro mě to ale byla výjimečná záležitost. Nechtěl bych se podobným způsobem zabývat něčím neuzavřeným, kapelou, která ještě hraje, nebo hudebníkem, který ještě žije. Mám pocit, že než bych takovou výstavu dodělal, byl by ten člověk už jinde. U fotek Filipa Topola je nicméně jeho vývoj zachycený. Spousta lidí říkala: Když hrál na piano, až měl ruce od krve, to byla muzika, ale pak už mě to nebavilo. Jenže Filip sám říkal, že když přestal pít, víc se soustředil. Ta hudba byla jiná, nevznikalo tolik hitů, ale pro něj to bylo daleko vnitřnější. Výstava se uzavírá jeho snímky u varhan. Je na nich oproti těm divokým snímkům s „krocením piana“ vyloženě nervózní, hodně mu záleželo na tom, co dělá.

Fotili se Psí vojáci jinak než jiné kapely?

Fotografování hudby se obecně vyvíjelo s dobou. Jinak se fotila hudba v osmdesátých letech, na začátku devadesátých a úplně jinak se fotí teď. V osmdesátých letech to především málokdo uměl, nebyly materiály, nebyly foťáky, spousta věcí vyfotit nešla, protože to nebylo technicky možné, nebo to bylo extrémně obtížné. Na začátku devadesátých let nastala exploze všeho, všechno se smělo, všechno se mohlo. Týkalo se to focení, hraní, ale i chování publika, což zrovna Filipovi dost vadilo, protože lidi mu lezli až ke klavíru. Teď jsou naopak pravidla stejná jako všude jinde na světě, to znamená, že focení kapel se domluví předem, s jejich souhlasem, a kdo něco udělá špatně, ten už si příště nezafotí.

Zajímala vás fotografie už na střední grafické škole, kterou jste vystudoval?

Ne. Vystudoval jsem ostatně obor polygrafie. Škola ale sídlila na Malé Straně, díky tomu jsme s kamarádem prolezli tu čtvrť a Staré Město, po střechách a po sklepích. Fotil jsem to, ale ty fotky jsou špatné. Foťák byl jen doplněk dobrodružných výprav. Podobně jsem přišel k focení hudby, protože jsem se narodil vedle žižkovského Junior klubu Na Chmelnici. Dole byla městská knihovna. Nejdřív jsem přečetl, co tam měli, pak jsem chodil na Méďu Béďu – na filmové projekce o patro výš, a když vznikl klub, tak jsem plynule pokračoval tam. Pro mě to bylo úplně přirozené.

Vnímal jste výjimečnost toho klubu?

Naprosto ne. Doteď mě mrzí, že jsem nechápal, jak byl ten klub mimořádný. Jinak bych tam chodil každý den. Ten program byl tak ojedinělý, že když člověk propásl jeden jediný den, mělo ho co mrzet.

Jak jste se dostal od dokumentace kapel k profesionální fotožurnalistice?

Začátkem devadesátých let se najednou mohutně hrálo po klubech, kterých po Praze vzniklo neuvěřitelné množství. Některé fungovaly třeba týden, měsíc… a já začal pracovat v Českém deníku, kde existovala vynikající kulturní rubrika. Přestože ten deník byl míněn politicky, kulturní rubrika měla naprostou svobodu. Seznámil jsem se také s lidmi kolem časopisu Rock & Pop a je pro mě velká čest, že jsem tam mohl v jeho nejlepších dobách přispívat. Postupně jsem se ale začal od focení bigbítu odklánět, z hlediska fotografie mě přestalo zajímat. Teď fotím spíš moderní vážnou hudbu, trvale pracuji pro Orchestr BERG. Protože pojímá svá představení hudebně i vizuálně, je tam co fotit. Samotná hudba se fotí obtížně. Dokonce si troufám tvrdit, že hudba fotit nejde, i když to dělám.

 

Přidat komentář