Hudba jsou jen zvukové vibrace

Na začátku února v Praze vystoupil přední představitel potemnělé ambientní hudby a zvukových koláží, Mexičan MURCOF. Ze zvuků a šumů budoval vznosné konstrukce skoro až chrámové působivosti, které si však vždy zachovávaly potemnělou soumračnou atmosféru.
murcof
Fernando Corona, jak zní Murcofovo pravé jméno, ale má mnohem širší záběr, než ukázal v Akropoli. Začínal s progresivním rockem ve skupině Sonios, to už však měl zkušenosti s Electronic Body Music a synthipopem, jimž se věnoval v kapele Vortex. Od nich plynule přešel k technu a progresivnímu house v sólovém projektu Terrestre. S dalším sólovým projektem Murcof se v novém tisíciletí zaměřil na ambient a zvukové koláže okořeněné tu a tam glitchem. Protože od devadesátých let také spolupracoval se souborem moderního tance, seznámil se se soudobou hudbou, jejíž útržky začal využívat ve svých skladbách.
U nás je však nejznámější díky spolupráci s švýcarským trumpetistou Erikem Truffazem, se kterým se v Praze představil loni. Hrál s ním už v roce 2006 na jazzovém festivalu v Montreux, kde je doprovázel ještě Talvin Singh. V duu pak vydali v roce 2008 jonhasselovské minialbum Mexico. Naposled se sešli v projektu Being Human Being, kde svou hudbou doprovázeli Bilalovy kresby. Mezitím se oba podíleli na projektu Wixarika, přibližujícím předkolumbovskou kulturu původních obyvatel z kmene Huichol.

Jak se vám, tvůrci elektronické hudby spolupracuje s jazzmanem Erikem Truffazem?

Velmi snadno. Erik je zvláštní jazzman, protože je schopen hrát cokoli. Mohu být hodně minimalistický, dělat jen dvě tři věci, a on nad tím hraje velmi komplexní linku s příběhem. Je otevřený a do jisté míry přemýšlíme o hudbě podobně. Máme podobný pohled na estetiku, podobnou citlivost.

Pokračuje dál vaše spolupráce?
Ano, vydali jsme album s projektem Being Human Being, který jsme představili nedávno u vás v Akropoli. V dubnu s ním jedeme do Mexika, ale hlavně ho stále představujeme v Evropě. A jsem si jistý, že uděláme něco dalšího, protože máme spolu stále co říci.

Nakolik je vaše hudba improvizovaná?
V projektu s Erikem a s bubeníkem Piponem Garciou bylo hodně prostoru pro improvizaci, i když měl danou strukturu. Nástroje jsem hodně procesoval naživo. A když jsme se vrátili na pódium na přídavek, tak to byla čistá improvizace. Když však hraju sólově, držím se hudebních struktur skladeb tak, jak jsou napsány, ačkoli i tam je pořád prostor pro improvizaci, nějaká sekce je delší, nějaký zvuk je odlišný, jinak zprocesovaný. Všechny použité zvuky vytahuju a stahuju a různě procesuju, ale nevzdaluju se příliš daleko od struktury, zůstávám kompozici vždy docela blízko.

Jak vybíráte samply při komponování?
Mám bohatou knihovnu zvuků ze všech možných desek, od hudebníků, s nimiž jsem pracoval, ale i klasických nástrojů. Je tam hodně klavírů a smyčců nahraných na různých místech, ale taky hodně terénních nahrávek i toho, jak improvizuju s analogovými syntezátory nebo s akustickými nástroji. I když na ně neumíte hrát a jen si s nimi pohráváte, můžete z nich dostat nějaký zajímavý zvuk. A potom v počítači z nich vytvářím skladbu, která dává smysl.

Terénní nahrávky pořizujete v přírodě?
Všude, může to být vítr, řeky, voda nebo třeba kovový most v Istanbulu, který vytvářel krásné harmonie, skoro jako by zpíval. Nosím s sebou nahrávač a kdykoli zaslechnu zajímavý zvuk, který bych mohl použít, natočím ho. Může posloužit. Když mám nějakou představu melodie, tak v počítači upravím jeho ladění, pohraju si s tím a nastanou docela fascinující věci. Zejména když ho spojíte s akustickými nástroji, kouzlo zafunguje. Takže mám terénní nahrávky čisté přírody i průmyslových zařízení, třeba klimatizace, které používám pro drony.

Vy ale máte zájem i o klasiku. Jaké je to spojovat tyto dva rozdílné světy, když v klasické hudbě více záleží na ladění a harmonii, zatímco samply stojí spíše na zvuku?

Nevidím ani velký rozdíl mezi orchestrem a zpěvem ptáků. Když si odmyslíte význam, jsou to vždy jen zvukové vibrace, které zaznamenáváte. Snažím se najít způsob, jak se mohou doplňovat odlišné hudební nebo zvukové světy, klasický s industriálním, elektronickým nebo přírodním nebo dokonce s hlukem. Jen se snažím jednotlivé kousky dát na správné místo, aby dávaly smysl, aby vyprávěly zajímavý příběh. Samozřejmě se starám o harmonii, ale zas ne příliš, mám rád i disonanci, mikrotonalitu. Třeba když všechny zvuky chaoticky naráz klesají. Pokud to působí jako součást příběhu, použiju to. Ale je to velmi subjektivní. Výhodou je, že můžete všechno bez problémů přelaďovat. Máte v rukou tolik skvělých nástrojů, které můžete použít a tvarovat zvuk, jak se vám jen zlíbí! Jde jen o to pracovat se zvukem, zkoušet to a nebát se chyb, experimentovati s divnými disonancemi, protože někdy tyto disonance mohou přinést napětí. Je to velmi krásný prostředek.

murcof2Mexiko není zrovna spojováno s ambientem a zvukovými kolážemi. Tím nemyslím, že by se od Mexičanů mělo čekat jen oživování tradic mariachi, známá je třeba tamní scéna extrémního metalu, ale jak jste se dostal k elektronice?
Když se setkáte s kulturou, která vám není blízká, tak se vám samozřejmě nejprve vybaví folklór a to, co k vám přicházelo z filmů a ze zpravodajství, ale Mexiko je velká země, hodně různorodá s ultramoderními oblastmi i archaickými vrstvami společnosti včetně předkolumbovské kultury, která je pořád sině přítomná. Máme velmi široké spektrum kultur, které koexistují na jednom místě, takže je tam velká diverzita ve zvuku, v myšlenkách, v obrazech i v materiálech, se kterými umělci pracují. Pro mě bylo využití elektroniky a klasické hudby zcela přirozené, vyrůstal jsem v muzikantské rodině, můj otec byl bluesman, hrál na kytaru, akordeon a na klávesy, takže to byl multiinstrumentalista. V domě se často jamovalo se strýci, všude ležely nástroje. Taky měl slušnou sbírku desek klasické hudby, rocku a blues, ale byla v ní i nějaká elektronika. Když jsem vyrůstal, poslouchal jsem hodně věcí, ale nejvíc mě chytla elektronika a klasika. Když jsem byl starší, začal jsem objevovat hudebníky z dvacátého století, Ligettiho, Iannise Xenakise, Giacinta Scelsu, Luciana Beriu, Alvina Luciera, Stockhausena. Úplně mě ohromila absence jakýchkoli hranic, ve zvuku se pokoušeli překročit všechna možná omezení. To mi velmi otevřelo mysl.

Jak jste se k těmto nahrávkám dostal?
I když jsem žil v Mexiku, měl jsem k nim přístup. Nyní máme díky internetu přístup ke všemu, ale ten tehdy neexistoval, takže okno do zbytku světa pro mě byly USA, protože v oblasti, kde jsme žili, v Tijuaně, bylo obtížné se k této hudbě dostat. Šlo to jedině, když jste znal nějakého sběratele. Ale žilo tam velmi málo lidí, možná dva nebo při moji přátelé si kupovali desky Xenakise, Ligettiho. Byli jsme skutečně jako sekta, cítili jsme, že objevujeme něco velmi unikátního. A protože jsme bydleli kousek od hranic, pomáhalo nám to dostat se k elektronickým nástrojům. Ve městě Ensenada byla čtvrť, kde bylo hodně bazarů. Z USA se tam dostávalo hodně použitých věcí. Byly mezi nimi i podivné analogové syntezátory, které přicházely bůhví odkud, možná od lidí, co chtěli piano a ne analogový syntezátor, protože přestal být módní. A my jsme si je mohli koupit za hubičku. Takhle jsem levně získal Fender Rhodes, analogové syntezátory, sekvencery. Další jsme si mohli koupit nové v USA, kde bylo hodně obchodů s novými i použitými nástroji. Kdybych žil v hlavním městě, bylo by to mnohem obtížnější, mohli bychom si koupit stejné nástroje jako na hranicích, ale za dvojnásobek, trojnásobek ceny. I tak to ale byl nákladný koníček. Ne jako dnes, kdy si koupíte počítač a do něj si stáhnete software, jaký chcete.

Ale zvuk je jiný.

Ano, je jiný. Ani lepší, ani horší, prostě jiný. Nyní záleží jen na kreativitě člověka před počítačem nebo za syntezátorem. Jen na té nakonec záleží.

Proč jste se přestěhoval z Mexika do Barcelony?
Protože jsem hodně hrál v Evropě a stále méně v Mexiku a v USA. Koncem devadesátých let a na počátku nového tisíciletí jsem se víc věnoval technu a housu a hrál jsem na parties v Mexiku, pak jsem se však pod jménem Murcof soustředil na intimnější, osobnější hudbu, kterou jsem začal vydávat v Evropě na britském labelu Leaf. Chtěli po mně, abych sem jezdil hrát živě, až se to dostalo do situace, kdy jsme se museli přestěhovat, protože jsem cestoval příliš mnoho. S ženou jsme se rozhodli, že se zkusíme přestěhovat. Jen jsme si museli vybrat město. Váhali jsme mezi Barcelonou a Berlínem, ale počasí v Berlíně je pro nás, kteří přicházíme z teplejších oblastí, hrozné.

Asi v tom ale hrál roli i jazyk.

Ano, jazyk a podobnost kultur. I když jsou tam lidé dost odlišní, nakonec si můžeme porozumět, takže volba byla snadná.

Takže vaše rozhodnutí nesouviselo s rostoucím násilím v Mexiku?

Ne, jen jsme se chtěli odstěhovat z Tijuany do nějaké oblasti, kde je snazší žít. Uvažovali jsme také, že bychom se přestěhovali na jih Kalifornie, nebo naopak na jih Mexika do lesnatější oblasti, ale když se objevila možnost přestěhovat se do Evropy, tak jsme jí využili. A jsme šťastní. V Barceloně už žijeme skoro deset let.

Přidat komentář