Hudba nepotřebuje cestovní pas

Helene Blum og Harald Hauggard. Til Presse.Harald Haugaard je cenami ověnčený houslista z Dánska, Henele Blum je písničkářka a Haraldova žena. Navzájem si hostují na svých albech, mají společnou koncertní skupinu, spolu cestují po světě. Do Náměště nad Oslavou přijeli před několika lety na líbánky a jejich společná píseň Vil du som Jeg poté patřila k ozdobám alba Vysočina, nahraného v tom roce na Folkových prázdninách. Letos se sympatická dvojice do Náměště vrátila. Rozhovor probíhal v prostorách zámku krátce před jejich koncertem v rámci Folkových prázdnin.

Helene Blum og Harald Hauggard. Til Presse.Oba se věnujete různým hudebním stylům, ale je zřejmé, že vycházíte mimo jiné z dánské tradiční hudby. Jaký jste k ní jako malí měli vztah?
Helene:
Vyrůstala jsem v rodině, kde se hodně zpívalo. Tradice společného zpěvu je v Dánsku velmi silná a i u nás doma tomu tak bylo. Se sestrami jsme začaly chodit na hodiny lidových tanců. Všechny čtyři jsme hrály na housle, a to nejen lidovou hudbu, ale také hudbu klasickou. Celkově mohu říct, že vztah k folkloru jsem získala už ve velmi raném věku.
Harald:
Můj dědeček byl tradiční muzikant. Hrával na akordeon taneční hudbu a já jsem se od něj naučil spoustu lidových písní. Lidová hudba je páteří mého vlastního hudebního příběhu.

Učil jste se tedy podle dědečkova akordeonu, ale sám hrajete na housle…
Harald:
Ano, housle jsou totiž ústředním nástrojem v dánské lidové hudbě. Po staletí v Dánsku existovaly hudecké skupiny. Vyvinuly se různé typy houslí, byl to opravdu ten nejdůležitější nástroj a stále je.

Jak jste se dostal ke svému současnému repertoáru na pomezí folkloru, klasické hudby, moderního folku a dalších stylů?
Harald:
Dostal jsem se k němu právě od folkloru a tyto kořeny jsou pro mou hudbu důležité. Myslím ale, že my oba se inspirujeme vším, co slyšíme kolem sebe ve světě, to znamená nejen folklorní hudbou, ale hudbou jako takovou. A nejen hudbou, ale i životem – celý svět je pro nás velkým zdrojem inspirace.

Helene, co inspiruje vás při skládání písní a natáčení folkových alb?
Helene:
Velmi mě inspirují jiní zpěváci a hudebníci. Zajímá mě hloubka vyjádření ostatních lidí, které poslouchám. Zajímá mě americký folk a během našich koncertních turné jsem se setkala se spoustou písničkářů ze Spojených států a Kanady. Mám ráda například kanadskou vokální skupinu The Wailin’ Jennys nebo zpěvačku Dolly Parton. Stejně tak se mi ale líbí barokní a vůbec stará vokální hudba, skladby Dietricha Buxtehudeho nebo Johanna Sebastiana Bacha. To všechno ráda poslouchám, stejně jako soudobou vážnou hudbu. V Dánsku není příliš obvyklé věnovat se profesionálně lidové hudbě, folklor je na mnoha místech spíše součástí každodenního života. Když jsem tedy začala studovat, hodně jsem se orientovala na Švédsko, kde mají dlouholetou tradici folklorního vzdělání, a jsem ráda, že jsem si mohla zazpívat s některými tamními velkými zpěváky.

Právě to mě zajímá. Dokázali byste nějak stručně popsat rozdíly mezi dánskou a třeba švédskou a norskou tradiční hudbou?
Harald:
Pro mne je trochu obtížné mluvit o dánské, švédské, norské, německé, irské nebo české hudbě, protože veškerá tato hudba vychází ze stejných kořenů. Můžeme mluvit o hudbě střední a severní Evropy, protože ta tvoří jeden velký celek. Hudba cestovala a překračovala hranice, hudba nepotřebuje cestovní pas. Hudba nezná žádné limity. Když tedy budeme mluvit o dánské, české nebo švédské hudbě, budou to jen škatulky, do kterých se hudbu budeme snažit nacpat.

TITEL | titlePři své minulé návštěvě Česka jste se potkali s Jiřím Plockem a Jitkou Šuranskou. Co na jejich přístupu k hudbě oceňujete?
Harald:
Máme k hudbě stejný přístup jako Jiří Plocek nebo Jitka Šuranská. Chceme sdělit nějaký příběh a k tomu si můžeme vypůjčit písně z repertoáru těch druhých. To máme společné.   
Helene:
Důležitá je myslím také jednoduchost naší hudby. Ta sice může být technicky náročná, ale výsledkem by měla být prostá radost. Myslím i na vašeho skladatele Janáčka, v jehož skladbách se odráží krása jednoduché melodie. S tím se ztotožňuji, přestože dobře vím, že u vás máte mnoho úžasných a po technické stránce dokonalých hudebníků.

Helene, jak moc jsou pro vás důležité texty písní?
Helene:
Texty jsou velmi důležité. Vnímám hudbu a texty dohromady. Skládám hodně písní a v devadesáti procentech je na začátku text, který mě inspiruje k hudbě. Čtu si slova a v hlavě mi naskakuje hudba, která s nimi koresponduje. Hudba je způsob, kterým se dá text rozvinout, ať už je to krátká báseň, nebo politické prohlášení. Čtu hodně knih, především poezie, a to je pro mne velký zdroj inspirace.

A když posluchač nerozumí dánsky?
Helene:
V takovém případě doufám v obecné porozumění. Že lidé pochopí poselství hudby a že jim dokážu předat zprávu, i když neznají jazyk. Snažím se také vysvětlit příběh, říct posluchačům, o čem která píseň je. A doufám, že díky tomu z mých písní pochytí něco víc. Že nebudou mít jen zážitek z hudby samotné, ale pochopí také něco z příběhu. Hodně cestujeme po světě – po Severní Americe, po Japonsku, po Evropě – a mohu říct, že lidé si rádi něco z dánské hudby poslechnou. Ano, hudbu sice nemůžeme nacpat do škatulek, ale v jednotlivých zemích se vyvinuly určité prvky, které jsou pro ten který region charakteristické. Jednotlivé kraje existovaly izolovaně a jejich folklor tak má své rysy, které jinde nenajdete.

Haralde, vy na svých albech hrajete zpravidla instrumentální hudbu. Jsou i pro vás důležité příběhy, které se za těmi skladbami skrývají?
Harald:
Rozhodně. Bez příběhů by moje hudba nebyla hudbou. Stále vyprávím příběhy a mé housle jsou mým perem, kterým píšu svou poezii. Mé nejnovější album Lys og Forfald (Světlo a rozklad) je celé o příbězích, o lidech, o událostech, o místech, která jsem navštívil. Dokonce i lidové písně pro mne mohou být takovými příběhy – třeba o tom, co jsem prožil se svým dědečkem, nebo jsou to příběhy o západním pobřeží Jutského poloostrova. Hrajeme hodně melodií z této oblasti a často jsou to svatební písně, za nimiž můžeme najít silné příběhy.

Album Lys og Forfald vyšlo sice pod vaším jménem, ale najdeme na něm skladby, ve kterých nehrajete vůbec nebo ve kterých vaše housle nejsou sólovým nástrojem…
Harald:
Hudba je pro mne jednou z nejvzácnějších hodnot, které mohu sdílet s ostatními lidmi, se svými posluchači, se svou kapelou, se svou ženou… Když nahrávám album, skládám melodie, ke kterým mě inspirovali jiní lidé, zpívám o jiných lidech, událostech, místech, a o výsledek se chci podělit se svou kapelou a s hostujícími muzikanty. Důležité pro mne je i to, jak se na aranžích a vůbec na podobě skladeb podílejí členové kapely a další muzikanti. Album, které by obsahovalo jen mé nápady, by bylo neskutečně nudné.

Hrajete na housle z 18. století. Jak to ovlivňuje vaši hudbu?
Harald:
Mé housle jsou stará dáma. Je to stará paní z Německa, z bavorského Mittenwaldu. Hrály na spoustě zábav, večírků a svateb, hrály za studených zim i horkých letních nocí a o své příběhy se teď dělí se mnou. I díky nim je teď pro mne snazší ty příběhy vyprávět.

Co v poslední době rádi posloucháte?
Helene:
Posloucháme spoustu hudby různých stylů a i to je pro nás velkým zdrojem inspirace. Momentálně poslouchám dánského skladatele Pelleho Gudmundsena-Holmgreena, který bohužel zemřel před dvěma týdny. Psal soudobou vážnou hudbu, ale také písně, které aranžoval pro sbor. Poslouchám také současné americké a kanadské kapely.
Harald:
Já hodně poslouchám písně mé ženy Helene, která právě pracuje na nové nahrávce. Bude to fantastické album!

 

Přidat komentář