Hudba z vinných sklepů

Švýcarští The Young Gods vydávají po dlouhé odmlce nové album Data Mirage Tangram a vyrážejí na turné. O jejich vystoupení v pražském Paláci Akropolis je takový zájem, že se musel ke koncertu naplánovanému na 29. března přidat nejen druhý, který se uskuteční o den později, ale ještě třetí, který se má konat 3. prosince.

 

Ohromná obliba švýcarského tria u tuzemského publika neslábne ani po čtvrtstoletí. Přispělo k tomu, že The Young Gods byli jednou z prvních zahraničních kapel, které po listopadu 1989 v Praze vystoupily. V Edenu hráli už 6. června 1990. A nebyla to jen splátka minulosti, jako v případě hardrockových veteránů typu Nazareth, švýcarské trio nabízelo aktuální pojetí hudby. Navíc jejich vystoupení nezanechalo v návštěvnících pochyby, že by zněli diskotékově jako elektronická The Cassandra Complex, další z kapel, které v Praze hrály v té rozjitřené době. The Young Gods nabízeli hudbu, která působila jako z budoucnosti. Samply jí daly zvukovou bohatost, aniž by se vytratila agresivita a energie.

 

The Young Gods jako první dokázali dát elektronice rockovou energii. Na rozdíl od ostatních elektronických kapel nesáhli po kytaře, aby její zkreslený zvuk dodal skladbám na drsnosti – to udělali koncem osmdesátých let Revolting Cocks, Ministry a Skiny Puppy. The Young Gods místo toho použili živé bicí, které dodaly písním na údernosti a drivu. Až po nich použili na pódiu bubny Ministry a Front Line Assembly. Připočteme-li k tomu nápadité samply, mezi nimiž nechyběly ani kytarové, a podmanivý hlas Franze Treichlera, který patří do linie navazující na Jima Morrisona a Jacquesa Brela, je jasné, proč se kapela na konci osmdesátých let dokázala prosadit i na angloamerické scéně.

 

Osobně mě tak nadchla, že jsem netrpělivě vyhlížel její další vystoupení. A když se zdálo, že se hned tak nevrátí, vyrazil jsem po vydání alba TV Sky se svou švýcarskou známou do Ženevy, kde jsem zažil fantastický koncert v tovární hale. Vyvrcholil akustickou verzí písně Skinflowers, která ukázala, že The Young Gods nejsou skvělí jen při samplování a předznamenala pozdější akustické koncerty zachycené na albu Knock On Wood.

 

Před koncertem jsem navíc udělal své první interview se zpěvákem Franzem Treichlerem. V chladném únorovém odpoledni jsme seděli na břehu řeky Rhony vytékající ze Ženevského jezera, bavili se o tom, jak vznikla nová deska, jaký vliv na ni měli ZZ Top a Pink Floyd, přesněji řečeno deska Meddle, jejíž útržky zní ve skladbě Summer Eyes, i o tom, jak se od punku dostal k elektronice.

Znovu jsem s ním mluvil v září 1992 před koncertem The Young Gods v Emauzích. Od té doby jsem sledoval jejich vývoj, zaznamenal jsem jejich příklon k ambientu na Only Heaven, který vyvrcholil na instrumentálním albu Music For Artificial Clouds i jejich fascinaci kulturou amazonských Indiánů. Cesty za nimi s etnologem Jeremym Narbym přetavili ve scénický Amazonia Ambient Project, ale získané zkušenosti jsou patrné i v psychedelické písni Lucidogen. Když jsme se bavili o drogách, Treichler proti sobě stavěl individuální užívání drog s cílem zabít čas a navodit si příjemný pocit a kolektivní, jež má přinést hlubší vhled. Dodával, že by naše spotřební společnost taky potřebovala něco, co by nás osvítilo. Ale taky jsme se bavili o röstigraben, hranici, která dělí frankofonní část Švýcarska od německé, kde se jedí jídla z brambor.

Pamatuju si i nadšení, když se v roce 2012 The Young Gods vrátili v původním obsazení s Cesarem Pizzim a hráli písně ze dvou prvních průlomových alb, i na to, jak jsem se o tři roky později v rámci pracovní cesty do Bernu zastavil v Ženevě. Tehdy mě Franz vzal do studia, kde zrovna skládal hudbu k dokumentu o migrantech z Latinské Ameriky a bál se o osud kapely, protože rozpory mezi bubeníkem Bernardem Trontinem a hráčem na klávesy Alainem Monodem jsou nepřekonatelné, a že Cesare Pizzi je ochoten hrát jen skladby z prvních dvou alb.

 

 

Nakonec jste byli schopni natočit další album. Jaký je to pocit?

Je to jako vždycky skvělé a mám z toho radost, protože pro mě je nejlepší být v kapele, je to lepší než dělat hudbu o samotě, sólově, nebo skládat pro film, neboť tu existuje přátelství a sdílíte ideje. Může se to ubírat směrem, který neočekáváš. Je to velké dobrodružství. A dokud dokážeš být kreativní, je to skvělé a nezáleží na tom, jestli to trvá dlouho, nebo ne. Samozřejmě, že někdy, když začneš něco nového, potřebuje to čas, už nejsme mladí.

 

Ale pořád jste The Young Gods

Díky.

 

Jak se podařilo přesvědčit Cesare Pizziho, aby se zapojil do natáčení nové desky, když to dlouho odmítal a po návratu do kapely chtěl hrát jen staré skladby?

Cesare je plný překvapení. Totéž dělal i v úplných počátcích kapely. Když jsem v roce 1984 dával dohromady kapelu a ještě jsem nevěděl, že to budou The Young Gods, říkal: „Ne, ne, ne, já nechci hrát v kapele.“ Ve svém bytě jsem skládal hudbu, Cesare bydlel ve vedlejším pokoji, a já se ho zeptal: „Chceš se mnou postavit kapelu? Poslechni si, tady je hudba.“ On odpověděl: „Ta hudba se mi líbí, ale nechci být v kapele, to je moc komplikované.“ O tři měsíce později už v kapele byl. Cesare obvykle říká ne, ne, ne a pak změní rozhodnutí. Totéž se stalo v roce 2012, když se vrátil do kapely. V letech 2012 a 2013 jsme vyrazili na turné s materiálem z prvních dvou desek a on říkal: „Chci dělat jen tohle a nechci tvořit novou hudbu.“ A teď jsme tady s novou deskou. Změnil svůj názor. V roce 2015 jsem řekl kapele, že buď skončíme, protože nemůžeme hrát jenom starý repertoár, nebo zkusíme složit novou hudbu a začneme nové dobrodružství. Nakonec tu je.

 

Jak vznikala hudba pro novou desku The Young Gods?

Festival Cully Jazz, který je především zaměřen na jazz a jazzové experimenty, se na nás obrátil s nabídkou rezidenčního pobytu v jednom z jejich vinných sklepů. Mají prostor se dvěma pódii, kostelem a patnácti sklepy, kde skupiny vytvářejí různé projekty jak v duchu neworleanského jazzu, tak i free jazzu. Pozvali nás v rámci festivalu na dvoutýdenní residenční pobyt. A my jsme to přijali. Náš sklep byl zaměřen více na experimentální jazz a experimentální rock. Každý víkend jsme hráli tři sety, každý byl dlouhý hodinu. Něco jsme připravili a šli s tím jamovat před osmdesáti lidmi. Každý večer tři hodiny. Takto vznikl materiál na desku a po pěti dnech se vyvinul v něco pevného. Všechno jsme nahrávali, takže jsme měli asi patnáct hodin záznamů možné nové hudby. Pak jsme si ho poslechli a rozhodli jsme se, na kterých nápadech budeme pracovat. To, co jsi slyšel, je výsledkem celé této práce.

 

Nové skladby se dost liší do raných, nemají formu písně jako skladby z Lʼeau rouge.

To ne, i když jsou trošku upravené do písňové podoby, ale vzešly z dlouhých jamů a chtěli jsme udržet pocit jamu a vývoje i dlouhé stopáže, ale současně jim dát trochu formu písně.

 

Překvapilo mě, jak velký prostor v nich má kytara, která není pro zvuk The Young Gods typická.

To skutečně není, protože jsme však jamovali, nechtěl jsem jen zpívat. Hlasová improvizace je dobrá, ale nechtěl jsem být na place po celou dobu jen s hlasem, protože hlas je velmi výrazný, tak jsem si vzal kytaru, basu a sampler – všechno, co jsem měl a na co jsem mohl hrát, takže je výsledek odlišný. No a nakonec jsme tam trochu kytary nechali.

 

Vytvořil jsi soundtrack k dokumentárnímu filmu o zdi na hranici USA s Mexikem Broken Land. Jak moc jsi využil na nové desce své zkušenosti s tvorbou filmové a scénické hudby?

To se dá těžko říci, nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Na tvorbě soundtracků nebo hudby pro taneční soubory je dobrý odlišný přístup k času. Zejména v případě scénické hudby pro taneční soubory se všechno odehrává pomalu, takže musíš o načasování uvažovat odlišným způsobem. Když tvoříš rock nebo elektronickou hudbu, chceš, aby rychle odsýpala, nechceš být nudný, chceš, aby se pořád něco dělo, ale když tvoříš soundtracky nebo hudbu pro taneční soubory, musíš se více zabývat otázkou členění času. Při tvorbě textur je čas nastaven odlišně. Pravděpodobně to nebylo vědomé, ale to, že nové písně jsou velmi dlouhé, možná souvisí s těmito zkušenostmi.

 

Proč ses vrátil v některých písních k francouzštině?

Souvisí to s ním, že už nějakou dobu žiju ve Švýcarsku a celou dobu mluvím francouzsky. To je taky důvod, proč přicházejí nápady ve francouzštině. A v tom případě dává větší smysl je zpívat francouzsky, než je zkoušet překládat. Je mi jasné, že je to pro některé lidi trochu exotické, francouzština není jazyk, kterému každý rozumí, ale když The Young Gods začínali, zpívali jsme jen francouzsky a naše mezinárodní publikum to bralo, že to patří to ke kapele, že jsou to její kořeny. Nakonec jsou na desce ve francouzštině jen dvě písně, pět jich je v angličtině.

 

Ale pilotní singl Figure sans nom je ve francouzštině.

A ten druhý Tear Up The Red Sky bude v angličtině.

 

Kdo nebo co je ta Figure sans nom, Bezejmenná figura?

Jsou různé interpretace – někteří lidé v tom mohou vidět obavy o svého partnera, o svůj vztah, když už si nerozumějí, když mezi nimi nastala krize, když nechápou jednání partnera, protože jim začal připadat jako z cizí planety. Píseň lze takto interpretovat, ale někteří lidi ji berou jako metaforu Evropy, protože se chová divně v otázce migrace, je politicky nejasná a posiluje v ní pravice.

Figura se používá pro označení postoje v klasickém tanci, v baletu, může to být arabeska, salto, to vše jsou taneční figury. Ale ve francouzštině znamená slovo figure i tvář, takže to může být i tvář beze jména a já jsem si hrál se oběma významy toho slova, kdy poznáš tvář, ale ne už postoj.

 

Vzhledem k napětí okolo odchodu Ala Monoda, mě napadlo, jestli píseň není o někom v kapele.

Ne, to ne, ale jakákoli situace, které nerozumíš a kterou někdo vytvořil, něco, o čem sis myslel, že to znáš – může být i země nebo kontinent jako v případě Evropy – se stane figurou bez názvu, protože ji neumíš vysvětlit. Je to něco, čemu nerozumíš, co není definované. Ale není to přímo o někom v kapele.

 

 

Když zmiňuješ situaci s migrací v Evropě, vrátím se k filmu o zdi na hranicích s Mexikem, ke kterému jste tvořili hudbu. Jak se díváš na to, že americký prezident Donald Trump tak vehementně trvá na stavbě bariér na jižní hranici USA?

Osobně cítím, že nelze uniknout budoucnosti. Dokud se bude propagovat na celém světě západní styl života, tak k nám bude přicházet stále více imigrantů. Lidé, kteří jsou v nouzi, se k němu také chtějí připojit a ukrojit si kousek koláče. Když jim ukazuješ celou dobu bohatství, auta a mobily v reklamách, které běží v televizi po celém světě, kde se opakuje, že v Evropě i v Americe je dobře, tak budou přicházet lidi, kteří se chtějí dostat z mizérie. A nelze zapomínat, že tato mizérie je důsledkem kolonialismu. Musíš akceptovat chyby z minulosti.

Jsem proti jakýmkoli zdem a hranicím, protože si myslím, že je na ně pozdě. A když se bavíme o Trumpovi, taky zcela odmítám koncept funkce prezidenta. Prezidenti by už neměli existovat, je příliš riskantní svěřit budoucnost národa jednomu egu. Koncept prezidenta je naprosto zastaralý, měl by být opuštěn, zakázán.

 

Teď se vrátím trochu do reality. Co budete hrát na turné?

Nadcházející březnové a dubnové turné je k vydání nové desky, takže budeme hrát skladby z ní, chceme představit novou hudbu. V posledních pár letech jsme hráli směs toho, co jsme udělali v minulosti, takže teď budeme hrát nové věci. A možná na konci vystoupení, v přídavcích zahrajeme pár klasických skladeb The Young Gods, ale hodinu věnujeme nové desce a já budu hodně hrát na kytaru.

 

A ze starších písní zahrajete jen ty z prvních dvou alb, na kterých hrál Cesare Pizzi, nebo nabídnete průřez repertoárem?

Zazní i pár písní, které Cesare nesložil, jako Gasoline Man nebo Kissing The Sun, ale bude tam jen málo písní nebo žádná ze Second Nature.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *