Hudební království King’n’doom

Dva brněnští producenti a hudebníci, Martin PiroPavel Šmíd, s albem King’n’doom i v tak malé a Africe vzdálené zemi dokázali, že když se chce, jde všechno, i spolupráce s respektovanými africkými hvězdami. Chvíli odvahy, kdy na ostravském showcase Czech Music Crossroads požádali senegalského zpěváka Cheikh Lô o nazpívání své reggae verze západoafrické milostné písně Jah’rabi, totiž proměnili v přelomový česko-africký projekt, na který jsme u nás doteď čekali.

 

 

Obdivovat africkou hudbu není složité a každý si pamatuje okamžik, kdy k tomu došlo poprvé. Jak to bylo u vás?
Martin:
Je to už hodně dávno, ale vzpomínám si na to dost přesně. Na albu Motten skupiny Klar mě v roce 1995 uhranuly nasamplované ženské hlasy převzaté z alba Ko Sira malijské zpěvačky Oumou Sangaré a spadl jsem do toto až po uši. Kupoval jsem z Mali všechno, co se dalo, a liboval si. Překvapovalo mě, že tu skvělou muziku ale nikde v rádiu nehráli, a tudíž ji kolem mě nikdo neznal…


Pavel:
Jako student Střední umělecko-průmyslové školy hudebních nástrojů a nábytku jsem se začal zabývat výrobou bubnů djembé. Spolužák z bazarového výprodeje dotáhl cédéčka s nahrávkami mistrovských bubeníků a byl jsem jasnej. Západoafrické polyrytmy mě okamžitě pohltily. Čím víc jsem šel do hloubky, tím víc mě to bavilo. Studoval jsem rytmy, učil se, jezdil na workshopy a koncerty. Zároveň s bubny jsem v té době hrozně cvičil na kytaru a skládal první písničky ovlivněné polyrytmy.

 

Cestou na festival v malijské poušti jsi prý, Martine, stopoval lodě a přespával v domě Aliho Farky Tourého. To zní až jako pohádka. Vyprávěj…
Martin:
Na YouTube mě chytil záznam, jak Robert Plant s Justinem Adamsem obklopeni skvělými africkými muzikanty hrají někde v poušti naprosto hustý blues. Zjistil jsem si termín příštího ročníku Festival au Désert a vyrazil do Mali. Taxikář v rozpadlém mercedesu mě z letiště v Bamaku odvezl na místo plné autobusů. Řidič se nad otázkou „Timbuktu?“ dost nasmál, ale nakonec pokynul, ať naskočím. Probudil jsem se pozdě v noci, všude kolem tma a autobus se rychle vyprazdňoval. Cesta dál nevedla a řidič zmizel. Vyspal jsem se nadivoko pod přístřeškem benzinové pumpy, jediném místě, kde svítila lampa. Ráno mě místní poslali ke břehu řeky Niger, ať si tam něco stopnu. Zastavila mi rodina, co si na úzké bárce vezla domů zásoby rýže. Po vyplutí mi došlo pití a já zoufale koukal, jak si všichni nabírají vodu přímo z kalné řeky. Večer to zapíchli v nejbližším rákosí, zakryli se moskytiérami a já, než vyhrabal spacák, jsem jich teda schytal. Ráno jsem chvíli řešil dilema, jestli umřu na malárii nebo žízní. Debata, za kolik si můžu pronajmout rozhrkanou motorku, jediný dopravní prostředek ve vesnici, byla nekonečná a částka závratná.

 

Místní výrostci moc dobře věděli, že jsem v pasti a cenu vyšroubovali jak se patří. Zaplatil jsem, borci naskákali do lodi a zmizeli na druhém břehu. Za hodinu připluli zpět, každý dva igelitové pytlíky benzinu. Cena byla samo sebou včetně řidiče a navigátora, takže jsme se ihned po rozjezdu všichni tři vysypali do tekutého písku a když už máš uprostřed pouště píchnout gumu, jedině v pravé poledne dvě hodiny od nejbližší vesnice. Do Niafunké, rodiště Aliho Farky Tourého, jsme dorazili večer. Díky krkolomné cestě mi půlka festivalu utekla, ale o zážitek slyšet Afela Bocouma a zejména Vieux Farku Tourého jsem nepřišel. Přespával jsem v zahradě domu Aliho Farky, který obýval jeho syn Vieux, a kumbály za domem vydával za hostel. Bílí jsme tu byli jen dva. FlemArt, francouzský raper vystupující večer s Vieux Farkou, a já. Okamžitě jsem vyfasoval osobního strážce s kalašnikovem, a když se to doneslo veliteli místní posádky, strávil jsem další noc na přilehlé vojenské základně. Tam mi podrobně popsali současný konflikt s džihádisty a doporučili fofrem mazat zpět do Bamaka. Ale já trval na Timbuktu. Nejspíš proto, aby se mě zbavili ještě zaživa, zorganizovali konvoj devíti ozbrojených džípů a eskortovali mě do Timbuktu. Seděl jsem v pořadí pátém džípu s velitelem, celej maskovanej šátkama, jen oči mi koukaly. Těch sto kilometrů pustou pouští jsme doslova proletěli. Následovala scéna jak z Mogadiše v Black Hawk Down. Džípy rychle projely městem až do samotného centra Timbuktu a zastavily u nízkého domku s rezavým nápisem na vratech. Prý jediný místní hotel. Uvnitř nikdo nebyl, ale na stěně visel obrovský portrét Kaddáfího. Vojáci prohlédli okolí, řekli si o tučný bakšiš a odjeli. Majitele jsem barvou pleti asi překvapil, ale prý si můžu lehnout někde venku na dvoře, že už tu dva hudební nadšenci bydlí.

 

 

Dá se vůbec popsat festivalová atmosféra?
Martin:
Sedíš v poušti mezi stany, fouká vítr, všude kolem plápolají ohně, u nich beduíni, kteří odněkud dorazili na velbloudech, a uprostřed toho stage napájená dieselovými generátory zakopanými za první dunou. Každý má nějaký nástroj a všichni lační po muzice. Pohádková exotika, říkáš si, ale najednou tě napadne, že ta hudba dává místním lidem život. Každý zvuk, každá melodie tu promlouvá o smyslu věcí tou měrou, jakou se blíží dokonalosti. Je to syrové, původní pouštní blues zprostředkovávající vzájemný smysl věcí a života. Stačí, když se poddáš všudypřítomným tónům flétny, ngoni, kalabasy, které se s větrem slévají v jedno. Když tu melodii vpustíš do svého nitra, ty tóny najednou budou navždy tvoje. Až do konce života je budu cítit v prstech. Jdou ze srdce a to, co prochází srdcem, je také světlem mysli. Život v této oblasti je opravdu velmi tvrdý, ale hudba tu má moc. Melodie nedávající smysl nepřinesou život a nedávat lidem život je stejné jako přinášet jim smrt. Hudba byla také to první, co džihádisti zakázali, když obsadili místní vesnice. Pouštní blues jde totiž na dřeň.

 

 

Počátek alba souvisí s ostravskými Czech Music Crossroads. Tušili jste ale, jak se to postupně vyvine?
Martin: Ani ve snu. Měli jsme toho v šuplíku vícero, ale že by to mělo do roka a do dne vyjít na vinylu, to nevymyslíš. Pustíš Cheikhovi pár instrumentálních nahrávek, druhý den ti nazpívá Jah’rabi u Milana Cimfeho v karavanu, ve kterém přivezl mobilní studio, přes noc se skladba nahrubo smíchá a další den už ji Cheikh pouští na svém workshopu. Zní to neuvěřitelně, ale takhle to vloni proběhlo. Ostravské Crossroads jsou pro podobné šílenosti ideální platformou, křižovatkou kultur bez hvězdných bariér.
Pavel:
Já vůbec netušil, co z toho bude, to spíš Martin vždycky vidí za roh. Totálně mě pohltil ten okamžik. Myslím, že to naplno propuklo, když jsem se vrátil ze Senegalu od Cheikha, kam jsem odjel mu představit hotové Jah’rabi. Martin jen řekl „tak teď už jen dotočit desku“ a já si pamatuji, jak se mi z té představy zamotala hlava. Nejen hrůzou, samozřejmě i nadšením.

 

Na Folkových prázdninách v Náměšti jste následně odchytili Hawu Diabaté. Jak se přemlouvá malijská zpěvačka, aby s vámi odjela do vašeho brněnského studia Rustical Records a nazpívala do skladby vokály?
Martin: Dal jsem jí hrubý mix skladby na uši, s nápadem, že bychom si to představovali jako milostný duet. Nadšeně souhlasila, ale prý až po koncertě Tria Da Kali. Vystoupení ale skončilo až někdy v jednu ráno. Měl jsem obavu, že už se jí nebude nikam chtít, ale ona naopak s sebou přibrala i spoluhráče Mamadou Kouyatého s basovou ngoni. Zatímco jejich britská manažerka ve studiu poklimbávala, Hawa do nahrávání vložila takovou energii, až nám padala brada. Mamadou dohrál basovou linku a ve čtyři ráno jsme byli zpět v Náměšti. Trio odjíždělo v šest ráno na vídeňské letiště a my už ve studiu nedočkavě mixovali milostný duet dvou afrických hvězd, které se ale nikdy nepotkaly.

 

Pozoroval jsem vás pak na podzim na Womexu a připadalo mi, že jste ve svém živlu. Co vám tohle setkání spřízněné komunity z celého světa dalo?
Pavel: Pro mě naprosto zásadní událost, a to nejen v kontextu projektu King’n’doom. Celá atmosféra veletrhu je prostě skvělá. Nezapomenutelný zážitek.
Martin:
Měli jsme s sebou zmasterovanou skladbu Jah’rabi a pouštěli ji do sluchátek všem, co měli trpělivost si ji poslechnout. Já tady v Česku vždycky strašně trpěl, když nám skladbu kamarádi chválili, ale po třiceti vteřinách sundávali sluchátka z hlavy, že je to jako fakt super. Na Womexu každý doposlouchal až do konce a pak s námi diskutoval, kdo co hraje, zpívá a kdy a jak to vyjde. Hudební redaktor z BBC nám dal vizitku s tím, že chce být mezi prvními, kdo Jah’rabi bude hrát. Vidíš, jak nás to nakoplo…

 

Pavle, ty jsi pak odtud rovnou odcestoval do Senegalu. Co dá českému muzikantovi takový pobyt notabene ve společnosti Cheikha a jeho kapely? Doporučil bys takový výlet kolegům?
Pavel: Všema deseti. Já jsem si připadal jako v šíleným snu. Najednou jsem stál v Dakaru na letišti s číslem na Cheikhova manažera Matara v kapse s příslibem, že až někdy budu v Dakaru, ať se ozvu. Neměl jsem nic potvrzeného a nikoho tam neznal. Plán byl tedy jasný. Neznalý francouzštiny budu běhat po francouzsky mluvícím Dakaru a ptát se, kde bydlí ten a ten a domlouvat vydání nahrávky s místní žijící legendou! No, co mi zbývalo. Nehodlal jsem se s tím mazat a vydal se do ulic. Ty cesty s kapelou jsem si neuvěřitelně užil. Od začátku mě vzali za člena a všude brali s sebou. Zastávky na benzínkách, v restauracích a na tržištích, kde z rádia zněl hádej kdo, Cheikh… Já si až do příjezdu neuvědomoval, za jak velkou a respektovanou osobnost v Senegalu platí. O to víc jsem byl nadšený a vděčný, že můžu ty chvíle zažívat a že spolu děláme muziku. Hodně jsme spolu mluvili o hudbě, o tom, jak skládáme, odkud čerpáme inspiraci. Když nad tím tak přemýšlím, tak některé věci, co mi Cheikh vyprávěl mi hodně utkvěly v mysli, například „make itsimple, don’t make life difficult“. To se mi vypálilo do mozku.

 

Po návratu jste začali na albu pracovat a postupně pozvali další hosty z Afriky. Bylo těžké jim vysvětlovat o co vám jde a fungovala účast Cheikha Lô?
Martin: Hodně to pomáhalo. Cheikh patří mezi africké superstars a účast na projektu nám nikdo z oslovených neodmítl. Stačilo jim pustit Jah’rabi, požádat o spolupráci a dál šlo všechno až neuvěřitelně hladce.
Pavel:
Cheikh byl pro každého rozhodně silný argument. Kdo by se nechtěl objevit na desce v tak hvězdné společnosti. Většinou šlo hlavně o čas. Například hráče na djembé Thomase Guei jsme naháněli večer před odletem, a to už měl za sebou několik velice intenzivních dní plných workshopů a koncertů. Škoda je malijského bluesmana Boubacara Traorého, který už už vypadal, že by nám nazpíval píseň, ale zarazil to jeho manažer. A když jsme se letos domlouvali na spolupráci se Seckou Keitou, album už bylo hotové. Věřím, že půjde o jiný příběh…

 

Bavili jste se se zpěváky dopředu o textech? Pokud vím, skladba KarKar nakonec vyzněla jinak, než se předpokládalo…
Martin: Když byl Pavel v Dakaru, dávali jsme něco z Womexu na Facebook a ten nám na oplátku podsouval senegalské příspěvky. Normálně to trošku obtěžuje, ale profil senegalské zpěvačky Zeinou Ndong mě zaujal. Napsal jsem jí, že kamarád zrovna pobývá v Dakaru, a tak si dali rande v místním baru Le Relais a na to, že si jazykově vůbec nerozuměli, mi skladba Thiamness přijde skvělá. KarKar měla zůstat instrumentálkou, ale když jsem projížděl, kdo nám lajkuje příspěvky King’n’doom, vykoukla na mě Bibby Ssamake z Mali. Má na Facebooku profilovku s ngoni v ruce. Napsal jsem jí, jestli i zpívá. Ten protiválečný text vyšel od ní. Ona se opravdu bojí, že v Mali znovu vypukne válka, a ve skladbě je to dost slyšet. Přejmenovali jsme ji na RAW a název funguje i jako anagram.


Pavel:
Hawa zpívala Jah’rabi, tradicionál, který v západní Africe zná každý, takže text byl celkem jasný, akorát jsme původně nepředpokládali, že půjde o duet. Se Zeinou jsem se o textu vůbec nebavil, prostě jen jí skladbu v Dakaru pustil. RAW Martin poslal do Bamaka skoro hotovou, po nazpívání se akorát nahrály bubny sabar. Text skladbu změnil naprosto zásadním způsobem, ne co se aranže nebo formy týče, to zůstalo všechno stejné, to ta slova. Pamatuju si, jak mi naskakovala husí kůže, když jsem si četl překlad. Představ si to, složíš hezkou, skoro až naivní, jednoduchou písničku, jen tak ráno u kafe, a najednou je z ní protiválečná výpověď, hustá až na dřeň, žádný metafory a chození kolem horký kaše. Prostě „I am afraid of war, kámo“. My jsme k tomu s Martinem přistupovali stylem, že ty hosty nebudeme vůbec ovlivňovat, pokud to nebude nutné. Prostě zpívej, jak to cítíš.

 

Setkal ses Pavle jako autor skladeb a v mnoha případech hráč na západoafrické nástroje ze strany Afričanů s poznámkami typu: takhle se na ngoni nebo balafon nehraje?
Pavel: Vůbec nic jsme neřešili. Muzika je muzika a jde se na věc. Samozřejmě, nervozita nechyběla, aby neodmítli, protože se jim to třeba nebude líbit, že s naší hudbou prostě své jméno nespojí. Taky s každým spolupráce vypadala jinak, například s Abdoulayem Dembelé jsem v minulosti odehrál několik koncertů a hodně jsem se od něj učil během bubenických kurzů a on mě do určité míry bral za svého učedníka, což mě děsně bavilo. Je fakt, že kdyby mě viděl na balafon nebo ngoni nahrávat některé party, asi by se smál a já bych se v rámci přátelského popichování smál s ním. Vždyť o nic nejde. Leopold Lô zase při prvním poslechu dema okamžitě vystřelil „kdo hrál na djembe?!“ Leopold není žádný vořezávátko, ale mistr bubnu sabar od Youssou N’Doura nebo Cheikha Lô, velkej pán. No, co ti budu povídat, že bych byl nějak přehnaně sebejistej se říct nedá a po otázce, která zazněla celým studiem se mi zastavil dech. „Já,“ odpověděl jsem nejistě. A on, že jestli vím, že jeden úder je trochu nepřesný. V tu chvíli jsem se proklínal, že jsem to nenahrál pořádně a sám sobě se vymlouval, jak jsem to dělal v noci a neměl na to čas. No, říkal jsem si, ta spolupráce asi nebude tak jednoduchá, ale ukázalo se, že mě zkouší! Mistr propukl v smích a šlo se do práce. Zahráli jsme si to pak spolu naživo, on na sabar a já na djembe. Mimochodem, ten úder byl fakt blbě. Když nad tím tak přemýšlím, tak se vícekrát přihodilo, že nějaký můj break nebo rytmický detail ostatní dost nakopl, a jak Leopold, tak Thomas se na to děsně chytali. Vymýšleli a spekulovali, jak to spolu zahrajeme nebo jak mi budou odpovídat. To byly ty nejúžasnější momenty. Okamžik, kdy se Thomas učí můj break, aby ho se mnou zahrál na nahrávce, byl pro mě po těch letech dřiny na djembe odměna.

 

 

Proč název King’n’doom?
Martin: Pavel je takový můj povahový protipól. On je fenomenální kytarista a když jsem se u něj učil na kytaru a djembe, tak jsem si zrovna jako king nepřipadal… Asi v tom bude ten východní jing a jang. A taky trošku hudební království zvané rock’n’roll. Jak Pavel nedávno řekl, asi byste tomu neuvěřili, kdybyste u toho sami nebyli. Teď, když je album hotové ale už snad věříte.
Martin: Hudebně i produkčně je to takové naše opus magnum a budeme s Pavlem nejšťastnější, když si to lidi poslechnou a budou pouštět…
Pavel:
Teď už mám pocit a takovou nějakou víru, že možné je úplně všechno a když něco opravdu chceš tak se to splní…no a když ne, tak ne, to je život. Jak říkají v Dakaru: „Inshallah“.

 

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.