Hvězdné okénko

ILUSTRACE: Jiří Janda

Faith No More: Just a Man

S Faith No More jsme začali a bez víry též skončíme. Po vší vyzpívané melancholii za hvězdami, co z nebeských stanovišť odcházejí na pulty kosmického duty free shopu, nám na stole zůstala ležet jedna poslední nesplacená otázka. Naléhavá a nepříjemná jak svit úplňku, když se vám chce spát a nemáte záclony. Rouhač z úvodu našeho seriálu nám totiž vystřízlivěl do „obyčejného chlapa“, který by na závěr snad nejlepší desky Faith No More, příznačně pojmenované Králem na den, bláznem napořád, představení vesmírného baletu nejraději promeškal a na všechnu tu nebeskou zář hodil zamračenou deku. Slíbená otázka pak zní: není moderní duši nakonec vlastnější hvězdy nikoli oželet, nýbrž rovnou nenávidět?

Začíná to rádoby nevinně. Nespavec se totiž zprvu snaží hvězdy lapnout do dlaně, než si uvědomí, že údělem všech Ikarů, toužících po „svázání východu se západem“, je žalostně selhat. A tak dá vale touze po světovládě i patolízalskému pánbíčkářství a jde na kutě. Jenže. Hvězdy, kterých se vzdal, mu na jeho pokoru zvysoka kašlou a svítí mu do očí i přes rolety víček tak silně, že jediné, co nakonec chce, je „nechat si zdát o zatažené obloze“. Jen aby nakonec otevřel oči dokořán – snad bdělý, snad snící – a nenechavá padlá hvězda jej pálila ve skromných, leč nemodlících se dlaních.

Že by se hvězdy staly zlomyslnými? Ostatně na konci 20. století jako by „onemocněly. (…) Staří věřili v neúplatnost nebeských sfér, tak jako věřili v neúplatnost božskou. Ale Galileův dalekohled náhle odhalil nedokonalosti Měsíce, které jeho současníci nechtěli vidět. Dospěli jsme k bodu, kdy identifikujeme galaktické choroby. V kosmu se skrývá červotoč“, posteskl si poněkud melodramaticky rumunský filozof Constantin Noica (Šest nemocí současného ducha, 1997), na kterého nechme plynule navázat Jiřího Grygara. „To vše se [totiž] velmi dobře shoduje s myšlenkou, že při (…) hvězdných ohňostrojích páchá původně hmotná a velká hvězda okázalou sebevraždu. (…) Blikající majáčky pulsarů jsou pak takovými věčnými světýlky, jež označují náhrobky kdysi pyšných a oslňujících supernov“ (V hlubinách vesmíru. O hvězdách a hvězdářích, 1975).

Není divu, že hrdinku Klímova Soudce z milosti (1986), jež by klidně mohla být manželkou našeho polepšeného Ikara, dohnaly až k úzkosti, neboť nevypočitatelné „hvězdy svítily tak jasně, až se bála. Vždycky se bála hvězd, jejich tajemné hmoty, která se jen tak volně vznášela v prázdnu nad ní. Co když se jednou neudrží na nebesích a zřítí se na Zemi a rozdrtí ji“. Od kteréžto bázně není daleko k opovržení, neb „koho kdy mohly inspirovat [takové] hvězdy? Fosforescence odpadků hnijících při zvýšené teplotě, jejichž jedinou zásluhou je, že nic jiného neexistuje – do skonání světa“? (Stanisław Lem, Kladivo, 1959).

Jenže. I kdybychom nakrásně opakovali po kormidelníku zrazeného a zhrzeného Pompeia, že „po hvězdném nebi hvězdy co plují a mění své místo, dráhu nemají stálou a ubohé plavce jen matou, takové necháme stranou“ (Marcus Annaeus Lucanus, Farsalské pole, 65), člověk je nakonec chtě nechtě umístěn jako praporečník uprostřed vesmíru, rozhlíží se kolem na všechny strany a může pozorovat a obdivovat vše na Zemi i to, co se vypíná a ční nad ní. Člověk je totiž ve středu světa jako jakési oko, nebe pak kolem dokola jako jakési zrcadlo“ (Jan Jessenius, Průběh pitvy jím slavnostně provedené v Praze L. P. MDC, k níž byl přičleněn traktát o kostech, 1600). Což zakončeme německou penaltou: „Celá prometheovská tragika člověka spočívá v těchto slovech: není pevné klenby nad námi“ (Aby Warburg, Vliv „sphaera barbarica“ na pokusy o kosmickou orientaci Západu, 1925).

Faith No More: Just a Man

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář