Tata Bojs: Velký třesk
Pakliže Chris Cornell posledně zaklínal „slunce černé nicoty“, aby nám „šlo v ústrety“, co kdybychom neživotnému vesmíru sami vyšli vstříc? A nezastavili se dříve než na jeho pomezí? Právě tam, na „okraj velkého nic“, nás totiž táhne zádumčivý Velký třesk Tata Bojs, kteří se opět jednou „s vesmírem spojili a pár nápadů mu ukrojili“, snad jen že tentokrát se sami zvou na návštěvu do kosmické zasedačky, kde „naproti životu se posadila smrt“.
Ona celá písnička je vlastně takovou předletovou přípravou na průchod „bránou, za kterou bude líp, kde můžeme všechno, kam můžeme jít“. Kde však v mezihvězdných Olšanech nalézt slíbené „ticho jako v hrobě“, zvláště když všude šelestí vlny reliktního záření? Ve vesmíru jako by nebylo kde složit hlavu a člověk byl pořád tak nějak vzhůru nohama. Na jedné straně nás kosmos láká „uniknout (…) někam, kde život nabírá jiných forem, kde nepotřebuje těl“ (Milan Kundera, Nevědomost), na straně druhé se nás zmocňuje nepříjemná závrať pokaždé, když se pohled do výše změní v sestup do hlubin a my se zdáme „odevzdáni svému pádu jako potápěč“ (Antoine de Saint-Exupéry, Země lidí).
Ani velký třesk nám v orientaci mnoho nepomůže. „Co bylo před tím? Nikdo neví víc“, a přesto jsme to s velkou nadsázkou my sami, kdo se před ním nachází a hledí mu vstříc ze dvou různých pozic. Z pomyslné periferie vesmíru, odkud mžouráme v protisměru světla k nejstarším galaxiím, doutnajícím z dálky jak uhlíky nedoručené pošty. Anebo z šalebného středu, kam až naše oko dohlédne. Jako by od nás vlivem rozpínání prostoru vše utíkalo, že se i samotné světlo spěchem červená a natahuje vlnové délky do stydlivého odstínu. Nečiní to pak z velkého třesku podivný fantazmatický cíl, jenž na nás v dálce čeká jak nepolapitelný hrad čaroděje Mrakomora? Tedy nikoli jako začátek, nýbrž jako roztroušený konec naší poetické teleskopické cesty napříč vesmírem?
Jako bychom stále byli na středověké hanbě, v rámci níž se žalostná Země nacházela nejdále od Boha a odkud člověk hleděl do vesmíru nikoli směrem ven, ale dovnitř. Pouze s tím rozdílem, že zatímco Dante a ostatní hledali mezi stálicemi (lépe řečeno za stálicemi) život věčný a po epizodickém exilu se navraceli do náruče svého stvořitele, my příznačně kamsi odcházíme, tak trochu jako nouzový „signál, co má směr,“ jak ví každý Radioamatér. Kde však hledat nějaké „tam“ nebo „za“ našich představ, když si i neposedné galaxie nasazují masku rudé smrti, zvěstující v tmách vesmíru muka nekonečného řídnutí?
Nebuďme však přehnaně melodramatičtí a zkusme si poslechnout uhrančivou písničku Tata Bojs v kontextu jedné z nejpodivnějších a nejzábavnějších kapitol novověkého hvězdářství, kdy se vesmír – ba co víc, moderně fyzikální vesmír Isaaca Newtona – na krátkou dobu zdál být místem, ve kterém taková místa byla a kde mohla duše pokojně i nepokojně spočinout. A rovnou Tě milá čtenářko a čtenáři znovu požádám o nebeskou trpělivost. Protože Tata Bojs a Newton? Co je to za toreadorskou otázku?