Tichá dohoda: Tulák po hvězdách
Tata Bojs nás posledně vzali na „okraj velkého nic,“ kde bylo „ticho jako v hrobě.“ Jinými slovy jsme natáhli bačkory a namířili si to do tmy bez zpáteční jízdenky. Je však vážně nutné zemřít, abychom se stali tuláky po hvězdách? Co kdybychom s vesmírem uzavřeli tichou dohodu, jež „smrt vykoupí a život zpátky dá?“ Podobně jako jeden ze vzorů dnešní písničky, vzpurný profesor Darrell Standing, jehož duše se ve stejnojmenném románu Jacka Londona z roku 1915 stala snící kosmickou turistkou?
Mimochodem, když Blanka Šrůmová a Daniel Šustr zpívají o „osudu, jenž se musí stát,“ stojí za zmínku, že skladbu inspirovanou „horkokrevným dobrodruhem, toulavým Kainem věků, bojovným kazatelem nejvzdálenějších dob“ či „básníkem snícím při svitu luny“ čekala pozoruhodná budoucnost. Nejen že v sobě skrývá zarmoucené tušení, že takovými tuláky můžeme být nakonec jen v mezaninu mezi soumrakem a rozedněním. Současné hvězdné vandráky zároveň usvědčuje ze zrady na vlastních snech, jejichž překvapivé rozuzlení bylo před sedmadvaceti lety stále ještě předmětem nejistého očekávání.
Leč nepředbíhejme. Čistě pro čtenářské pohodlí připomeňme, že Standing si v Londonově románu odpykává doživotní trest za vraždu, přičemž je „nucen ležet a bdít a přemýšlet a přemýšlet,“ vědom si toho, že „člověk s čilým mozkem spěje po téhle cestě k šílenství.“ A taky že ano. Dozorci čas od času zamotají odsouzencovo tělo do těsné kazajky, jejíž sevření z něj neponechá o mnoho více než „houževnatý organismus, držící se při životě.“ Nezlomnému Standingovi je naštěstí doporučen důmyslný únikový trik: „Jde o to si umínit, že ve svěrací kazajce umřeš. (…) To, co si musíš myslet a v co musíš věřit, je, že tvoje tělo je jedna věc a tvůj duch druhá. (…) A když si to všechno budeš myslet a budeš tomu věřit, začneš to dokazovat použitím své vůle. Donutíš své tělo zemřít.“ Lépe řečeno umrtvit, vzít na sebe masku smrti. „A když už je mrtvé celé tvé tělo a ty zůstáváš pořád ještě celý, prostě se vyvlékneš a svoje tělo opustíš. A když opustíš tělo, opustíš celu.“ Což učenlivý Standing ochotně učiní, až se mu „zdá, že celým obsahem [jeho] mysli je naprostá víra v její převahu. Tato netečnost [mu posléze připadá] téměř jako sen, a přece působí svým způsobem kladně, takřka až k vrcholu exaltace. (…) Takto oděn [pak] kráčí mezihvězdným prostorem, nadšen vědomím, že (…) se vydal na velkou dobrodružnou pouť a že na jejím konci najde všechny kosmické vzorce a objasní si nejzazší tajemství vesmíru.“