Hvězdné okénko

ILUSTRACE: Jiří Janda

65daysofstatic: No Man’s Sky: Music For an Infinite Universe

Sotva se s omračujícími plameny nosných raket rozplynul vztek z defraudovaného kosmického ráje na Zemi, shlukla se mračna pochyb do neméně dotěrného mlhavého otazníku: co nás v nekonečném vesmíru vlastně čeká? Bude slibovaná budoucnost k nalezení alespoň na poslední nedobyté hranici země nikoho?

Revoluční počítačová hra No Man’s Sky („Obloha nikoho“) se tuto budoucnost snaží vykreslit v co nejzářivějších barvách, něco je ale opět špatně. Navzdory triliónům pestrobarevných světů, jež nás v otevřeném herním vesmíru očekávají, nás do hlubin neprozkoumaného prostoru nedoprovázejí triumfální fanfáry, nýbrž podivně nervózní vibrace. Jako bychom namísto melodie, do níž se postupně zvlní každá epická cesta, naladili na svém rádiu skličující frekvenci nelidských kosmických dějství, apaticky se šířících mrazivými pustinami.

Soundtrack z dílny 65daysofstatic by byl tísnivou hudbou i bez hvězdné oblohy. Je to nicméně étos cesty, který z něj činí podivuhodný zážitek. Stupňující se chmurná nálada totiž na jedné straně vyvolává očekávání úlevné katarze, leč tomuto očekávání (alespoň v původní, nejranější verzi hry) nakonec žádné rozuzlení neodpovídá. V netečné poušti na nás nečekají žádná mytická monstra, jež by neznámo polidšťovala možností být zabita člověkem, jehož vyzývají na souboj už jen svou nepatřičnou existencí. Putování se v No Man’s Sky lomí do prozaické rutiny, do sekvence opakujících se mezipřistání, jež nakonec jako by neměla jiného cíle než další nekonečná mezipřistání.

Zkuste si schválně desku v této perspektivě poslechnout. S plným soustředěním od začátku do konce. Namísto dojmu dobrodružné plavby a všech míjejících „přeludů a oslnivě šílené krásy“ (Stanisław Lem, Fiasko, 1987) vás s největší pravděpodobností brzy přepadne pocit podivné podprahové úzkosti, dojem ztracenosti v samo o sobě smyslu postrádajícím prostoru, kde vlastně nemáte co dělat a kde se vaše přítomnost obnažuje v celé své křehkosti. Určitě si vybavíte slavný výrok Blaise Pascala o „věčném tichu nekonečného prostoru“, jenž ho upřímně děsil. Plně v souladu s No Man’s Sky pak stojí za to dodat, že nikoliv pro svou vznešenou velikost, ale proto, že myriády světů a prázdnota mezi nimi „se k němu neznaly,“ jak si na jiném místě poznamenal, a vracely jeho volání „úšklebek věčné lhostejnosti“, řečeno pro změnu s Lemem (K mrakům Magellanovým, 1955). Právě touto úzkostí se však hudba doprovázející No Man’s Sky dokázala přiblížit prozaické lidské přítomnosti ve vesmíru více než kterékoli vědecko-fantastické vyprávění.

65daysofstatic: No Man’s Sky: Music For . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář