Zvíře jménem Podzim: Satelity
Těžko říct, o čem se ve snivé písničce Satelity zpívá, se Zvířetem jménem Podzim si to nicméně uháníme noční krajinou pod hvězdnou oblohou, na které se to mezi padajícími Perseidami a Měsícem hemží letícími satelity. A pakliže jsme se posledně bezradní ocitli v pustinách vesmíru, právě satelity na nočním nebi – obrácení to příbuzní ikonických radioteleskopů, kterými nasloucháme vesmíru už od šedesátých let – s sebou nesou melancholii volání, na které nepřichází žádná odpověď. Zkusme si tedy poslechnout jeden z hitů roku 2017 s důrazem na detail, který se v textu i videoklipu vynoří jak nenápadný Merkur při západu Slunce. Neodráží se ve sladkobolné náladě písně i smutek vyvěšených kosmických sluchátek?
Přitom toho nečekáme mnoho. Příznivci SETI (zkratka pro „hledání mimozemské inteligence“) by se spokojili i s pouhým opakováním signálu, který do kosmu čas od času vysíláme. Pokud bychom totiž takovou vratku zachytili, kosmický radioamatér by se nám doznal přinejmenším ke dvěma skutečnostem: za prvé, že našemu signálu rozumí jako jazyku, a za druhé, že chce navázat kontakt. Jenže kde nic tu nic.
Kořeny zmíněného smutku nicméně sahají mnohem hlouběji, než že bychom se pouze nedozvonili na sousedy. Takřka nepochopitelná palčivost hledání mimozemské inteligence mnohem spíše vyrůstá ze skutečnosti, že volání do vesmíru není jen tak nějakou ležérní výzvou k přátelskému rozhovoru, nýbrž představuje zoufalou, či přímo úzkostnou odpověď, kterou křičíme do vesmíru v naději po položené otázce.
Volání do liduprázdna se pak šmodrchá do celé řady gordických uzlů, které není lehké rozseknout. Například: „Byla řeč dána pouze člověku, a pokud ano, komu je jeho volání vlastně určeno?“ Nebo: „Pakliže vůbec existuje ještě někdo další, kdo mi může porozumět, kdo má právo promluvit jako první a co se má jako první říct?“ A hned by nás mělo trknout, že tyto spontánně se vnucující otázky nejsou ničím jiným než parafrází raně renesančního spisu O výřečnosti mateřštiny (1302–1305) Danta Alighieriho. Zvláště proto, že budoucí autor Božské komedie tyto otázky nekladl nikomu jinému než Adamovi. Tedy prvnímu a po jistou dobu též jedinému člověku, který dle Danta nutkavě promluvil bezprostředně po svém stvoření, neboť nemohl jinak. Když tedy stejně nutkavě voláme do pustiny jako ti, kteří se zdají být ve své kosmické osamocenosti jedinečnými, a tedy svým způsobem stále prvními, jaká dědictví od Adama přebíráme a v jaké pozici se ocitáme?