Hvězdné okénko

ILUSTRACE: Jiří Janda

Priessnitz: Hvězda

Pakliže jsme posledně pod nočními satelity „snili svý sny“ se Zvířetem jménem Podzim, marně čekajíce na probuzení kosmickým telefonátem, dnes ještě zůstaneme spát tvrdým spánkem. Tak trochu jako biblický Jákob na své cestě do exilu – kterým se nám nelidský kosmos prozatím jeví –, snad jen že nebeský žebřík zůstane tentokrát bezútěšně osiřelým a žádní Boží poslové k našim hlavám nesestoupí.

Však také jedna z nejsmutnějších kosmických písní zdvihá oči k obloze jen proto, aby v padajících hvězdách, kterými se zdá vesmír psát krátké vzkazy na svém nočním Twitteru, rozpoznala pouhé kamení, které shoří a „za vobzor míří“, ponechávaje nás napospas nesplněným přáním a hranicím, na nichž „na popel pálíme“ své „blázny“ a „kacíře“. Včetně těch, kteří jako Giordano Bruno hleděli ke hvězdám s nadějí. „Žádnej strážnej anděl není,“ nese se zasmušile písní, a pokud ano, pak mu právě skončila šichta a „v přítmí šatny“, kde se z noční uniformy převléká do denní havajské košile, típá hvězdy jak chvatně dokouřená retka.

A nehty teskného „nelekej se“, které této demisi čelí smířenou útěchou z paralelního odkouzlení „figur z vosku, pouťových čertů a čarodějek“, co „mají svý kouzla plamenný“, lze přesto stále postřehnout zadřené třísky podivuhodného rozčarování, kterým evropská představivost nasákla na přelomu 18. a 19. století. Padající hvězdy jsou totiž i dnes prazvláštní poštou, kterou nám vesmír podstrkuje ranní škvírou pod dveřmi ospalé tmy a kterou se i dnes nezřídka zdráháme převzít.

První potíž s meteor(it)y spočívá už v tom, že „dopadají v podobě kamenů na pustá místa, daleko od lidí a od policejních všudybylů, navíc ještě v noci, nejraději před svítáním. V tom se projevuje jejich zvláštní perfidnost, protože strážníci, unavení celonočním bděním, spí v tu dobu nejhlubším spánkem.“ (Stanisław Lem, Vyšetřování, 1959). Ne, že by vysvětlení nebylo prozaické: stejně jako se nejvíc havěti rozplácne o přední sklo jedoucího auta, Země, obíhající Slunce takříkajíc bokem, pochytá nejvíc meteor(it)ů právě svým čelem, věčně rozeklaným vráskou mezi dnem a nocí. Lépe řečeno nad ránem, neb meteority přilétají především „zvenčí“, tedy na stále ještě potemnělou zemskou líc.

Priessnitz: Hvězda

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář