WWW: Letadla
Z melancholie za ztracenou hvězdnou nadějí přátelství – právě proto, že jsme hvězdy strhli do pouličních záblesků a sami se jimi stali – dnes vystřízlivíme do neúprosné skepse. Lubomír Typlt a Ondřej „Sifon“ Anděra bloudí bezútěšnou krajinou v čele „vojska bez velitele, které marně hledá nepřítele“, zatímco „kolem Země obíhá družice, nebo už možná dávno spadla. Oblohu nevidíš pro letadla, a v poli kytek jedna zvadla“. Snad za ozářeného soumraku, snad pod elektrickými dráty a leteckými koridory kdesi za Prahou, kde jsme náš seriál začali.
O tísnivosti popsaného obrazu leccos vypovídá reakce zahraničních studentů, kterým jsem tuto hudební báseň pro ilustraci kosmického odcizení jednou pustil. „A tohle vy posloucháte dobrovolně doma?“ podivila se útlocitnější část erasmáků, které Sifonovy & Typltovy „nepokoje propuknuvší v duši“ očividně vyvedly z míry.
Není divu. Píseň, nepříjemná jak ranní neratovický smog na zamrzlém sídlišti, vyškrtává naději ze seznamu jak propadlého žáka a vykresluje svět, který snad už ani nemá smysl chápat. A právě do téhle existenciální záděry stojí za to nasypat sůl poslední instance hvězdného smutku, neboť nejenže jsme ve světelném smogu a v příkopech podél cest orbitálních satelitů ztratili stálice, ale společně s nimi jsme se rozešli i se Zemí.
Alespoň si to myslela Hannah Arendtová, která se v roce 1958 v Údělu člověka, respektive v roce 1963 v Dobytí vesmíru a významu člověka – dobrých šest let před návštěvou Měsíce posádkou Apolla 11 – zamyslela nad existenciálními důsledky poválečného kosmického programu, včetně proměny vztahu k Zemi.
Na jedné straně jako bychom ztratili pevnou půdu pod nohama, kterou od třicátých let výše rozežírají doslova nepravděpodobní červi pochybností kvantové mechaniky. Její vědecké experimenty k nám slovy Maxe Plancka a Arthura Eddingtona hovoří prostřednictvím podivných „poslů ze skutečného světa“, jejichž zprávy se však žité realitě podobají asi jako telefonní číslo jeho majiteli. Poprvé v dějinách lidstva nám věda poskytla obraz světa, který naprosto odporuje naší nejhlubší intuici a zkušenosti. Čert vem Koperníka a Slunce, které na první pohled obíhá Zemi. Ke zvrácení takové představy v posledku potřebujete dva míčky a trochu fantazie. I atom je vlastně taková cihlička, a že se dvě tělesa přitahují, no bodejť by ne. Že by ale základní kameny světa seděly na dvou židlích zároveň a – například – získávaly svou minulost až poté, co si projdou námi pozorovatelnou budoucností? Svět jako by se nám odkrytím svých základů zároveň rozplýval před očima, neboť skála odkrytá fyzikou se nám jeví jako mámení.
Což by ještě bylo docela fér. Paradoxy v srdci porozumění však Arendtová rozpoznala i v technologickém milieu našich životů, a právě tady se skrývá zákeřný trik, kterým se člověk zbavuje svéprávnosti a činí ze sebe – vlastně taky doslova – WWW blouda. Vědecké poznatky vtělené do každodenních aparátů nám totiž dle Arendtové „umožňují uskutečnit to, […] co nedokážeme postihnout a vyjádřit v lidském jazyce“. Což by ještě taky docela šlo, kdybychom však ve stále větší a větší míře nečinili ze světa místo, kde nacházíme pouze sami sebe.
Astronaut je pomyslným hrdinou tohoto podrazu. Stejně jako se na úrovni kvantové mechaniky setkáváme pouze se sebou samými, neboť samotný akt pozorování spoluurčuje skutečnost, kterou nazíráme, tak i astronaut, „symbolická inkarnace heisenbergovského člověka“, může nakonec přežít pouze potud, pokud kosmickou pustinu vytěsní za dveře uměle vytvořeného prostředí. Jako bychom do vesmíru cestovali jen proto, abychom za ním zabouchli dobře utěsněné dveře.
I to by ještě bylo o. k. – koho by tankovalo dobrovolné domácí vězení někde na Marsu – kdybychom si zároveň neodcizili naši mateřskou Zem. Arendtová v tomto ohledu trefně přesazuje do kontextu moderní techniky jeden z Kafkových aforismů, totiž že člověk nakonec přece jen našel Archimedův bod, díky kterému dokáže pohnout zeměkoulí, leč použil jej proti sobě.