Hvězdné okénko

ILUSTRACE: Jiří Janda

20. března 2015 mělo zatmění slunce zvláštní kouzlo, přinejmenším v zápražské krajině poblíž Líbeznic, obce s největším počtem hudebních novinářů na metr čtvereční. Zatímco do ukázkového jarního dopoledne vtrhla mezihvězdná temnota jak účet na hospodský stůl a líbeznické sady ztichly v bezmála prehistorické bázni, krajina za Prahou nepřestala znít monotónním hučením nedaleké dálnice i duněním všudypřítomných drátů vysokého napětí, prostupujícím celý kraj jak podprahový šum reliktního záření. A přesto bylo zatmění v to ráno stejně tak neobvyklé jako podivně všední; sotva tříčtvrteční, jak pirátská vlajka stažená na půl žerdi, páteční, vrcholící někdy před jedenáctou. Jako by konci světa nestálo za to počkat na neděli či na polední pauzu a svět se neresetoval do panenského stavu třetího dne stvoření, ale vylidnil se do opuštěného parkoviště, zívajícího do prázdna jak nevychovaná huba periférie.

Zde si dovolím být chvíli osobní, neb kosmické uvozovky onoho líbeznického dopoledne mi dokonale splývají s melancholickou skepsí písně Faith No More Sol Invictus, jejíž protagonista vyl na slunce sotva o dva měsíce později. Vedl jsem tehdy na Fakultě humanitních studií pravidelný seminář o roli astronomie v evropské kultuře a hned následující týden jsem se neváhal studentů zeptat, kdo z nich zatmění viděl. Nedal to nikdo. Právě tehdy se zrodila idea dvanáctidílného seriálu, který by popsanou uhrančivou zkušenost metabolizoval do volně navazujícího příběhu: do příběhu hvězd, jež se nenápadně stěhují z ozářeného nebe do písničkářských notesů a schovávají se v kapesní tmě trudnomyslných písní. A v nemenší míře též do příběhu, který by pohledem do mnohdy nevědomého zákulisí kosmické obraznosti umožnil poslechnout si vybrané písničky v nové a – alespoň doufáme – překvapivé perspektivě.

V případě Sol Invictus je touto perspektivou charakteristicky moderní žal, který v písni přežívá z hloubi devatenáctého století a který svým způsobem započal poroučení se hvězd do kosmické eldéenky: viktoriánský nářek za chřadnoucím sluncem, jež Lord Kelvin diagnostikoval jako smrtelně nemocné. A hned si zadoufám, že jsem vás, milí čtenáři, nepřekvapil až příliš. Uštěpačný taškář Mike Patton a Lord Kelvin? Are you fuckin’ with me? Chraň bůh! Ale i kdyby. Od samotného Pattona, jenž se netají tím, že ani spoluhráči z Faith No More mnohdy netuší, o čem že jeho písně jsou, mám podepsaný přinejmenším jednorázový bianco šek k hravé svévoli. Však i latinský název původně římského a posléze christianizovaného kultu neporaženého či přímo neporazitelného slunce nebude tak úplně slepou stopou.

20. března 2015 mělo zatm . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář