HVĚZDY V POLOSTÍNU: CHRISTY MOORE

Christy Moore vl. jm. Christopher Andrew Moore. Nar. 7. 5. 1945, Newbridge, hrabství Kildare, Irsko. Důležitá alba: Paddy On The Road (Mercury 1969), Prosperous (Tara Music 1972), H-Block (Music For H-Block 1978), Ride On (WEA 1984), Ordinary Man (Walker 1985), Graffiti Tongue (Grapevine 1996), Traveller (Sony 1999). Písně, které stojí za to: 90 Miles From Dublin, Back Home In Derry, Section 31, They Never Came Home, Yellow Triangle.

 

Návaznost na to nejlepší z tradice ostrovního folku spolu s hrdým bojem za sjednocené Irsko učinily z repertoáru Christyho Moorea vskutku výbušnou směs. Christopher Andrew Moore, pocházející z irského hrabství Kildare, miloval v mládí Elvise a Little Richarda. Krásu lidovek objevil až v Londýně, kam se vydal v šestašedesátém během dvanáctitýdenní stávky bankovních úředníků. Moore, který studoval na vysoké škole v rodném Newbridge, byl jedním z nich. „Už jsem se nevrátil, život v Londýně byl úžasná, divoká jízda. Bez šéfů, co by mi věčně stáli za zády.“ Schopný kytarista a zpěvák nemohl nevnímat rozvíjející se folkovou scénu. Především ho ale oslovily nápěvy, které slyšel v chudých londýnských čtvrtích, plných upracovaných Irčanů. Sám ušel trnitou cestu. „Přes práci na stavbách, v továrnách a na vrtných plošinách jsem se konečně probojoval mezi písničkáře. To bylo v roce 1967 v Manchesteru. První profesionální koncert jsem odehrál 4. května v klubu Wellgreen. Dostal jsem za něj šest liber.“ Tři dny poté oslavil 22 let. Rok nato absolvoval v Dublinu své první rozhlasové natáčení a o rok později vydal první desku Paddy On The Road. Pomáhal mu s ní Dominic Behan – revolucionář, dramatik a básník, podle jehož skladby The Patriot Game napsal Bob Dylan píseň With God On Our Side.

 

Moore nebyl spokojen s doprovodnými hráči v londýnském studiu, jejichž přístup byl podle něj „moc britský“. Na album Prosperous z roku 1972 se tedy rozhodl sehnat ty nejlepší irské instrumentalisty. Oslovil trojici Andy Irvine, Liam Óg OʼFlynn a Dónal Lunny, s níž vzápětí založil skupinu Planxty – jednu z nejobdivovanějších a nejdůležitějších irských kapel všech dob. (Původně si říkali CLAD, což byl akronym jejich jmen.) Mezi lety 1972 a 1974 natočili Planxty tři – dnes už legendární – alba, načež se Christy rozhodl pokračovat v sólové dráze a v souboru ho nahradil Paul Brady. Po třech studiových albech a jednom koncertním, na nichž kromě zlidovělých skladeb hrál i písně Woodyho Guthrieho či Ewana MacColla, přišel Moore s časovanou bombou. Roku 1978 spatřila světlo světa jeho deska H-Block, věnovaná odsouzencům z řad Irské republikánské armády, jimž byl ve věznici Maze v Severním Irsku vyhrazen zvláštní blok H. Křest tohoto alba zmařil příjezd speciálních jednotek. Rok nato se Christy znovu přidal k přátelům z Planxty a zůstal až do roku 1983, kdy s Dónalem Lunnym utvořil další formaci Moving Hearts. S ní pak natočil dvě alba ve stylu keltského rocku. Příležitostně spolupracoval i se svým mladším bratrem Barrym, jenž se ve světě folku a popu proslavil pod jménem Luka Bloom.

 

V roce 1984 vydal Moore politickou desku Ride On. Roku 1985 přišel s albem Ordinary Man, ze kterého úřady nechaly na autorovy náklady odstranit skladbu They Never Came Home o požáru v dublinském nočním klubu Stardust. Při neštěstí zahynulo 48 lidí a jako příčina bylo uvedeno žhářství. Text písně ale ze zločinu obviňoval zástupce města. Roku 1986 zařadil Moore na album The Spirit Of Freedom dva texty z pera píslušníka IRA a vůdce vězeňské vzpoury v bloku H Bobbyho Sandse. Ale už za rok na albu Unfinished Revolution změnil názor. V té době došlo k bombovému útoku ve městě Enniskillen, při němž zemřelo 10 civilistů, což písničkář členům IRA neodpustil. V devadesátých letech se Christy Moore stal kultovní postavou, vyhledávanou hvězdami, jako jsou Sinéad O’Connor, Enya či Coldplay. Bono a Edge ze skupiny U2 mu pomohli s comebackovým albem Graffiti Tongue (1996) a s odvážnou fúzí tradičního folku a technopopu na albu Traveller (1999). Moore je stále aktivní a pořád kolem sebe kope: tu ho naštve, že o nobelistovi Seamusovi Heaneym mluvil moderátor v rádiu jako o britském básníkovi. Jindy popisuje hrůzy holocaustu nebo věnuje desku americkému aktivistovi přejetému izraelským buldozerem v pásmu Gazy. Před 15 lety ho zatkli a na základě jeho textů ho chtěli obvinit z terorismu. Roku 2009 zase s klidem přezpíval klasiku všech klasik: Shine On You Crazy Diamond od Pink Floyd. Odvaha mu rozhodně nechybí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Christy Moore

THEY NEVER CAME HOME (STARDUST SONG)

 

St. Valentine’s day comes around once a year

All our thought turn to love as the day it draws near

When sweethearts and darlings, husbands and wives

Pledge love and devotion for the rest of their lives

As day turns to evening soon nighttime does fall

Young people get ready for the Valentine’s Ball

As the night rings with laughter some people still mourn

The 48 children who never came home

Have we forgotten the suffering and pain

The survivors and the victims of the fire in Artane

The mothers and fathers forever to mourn

The 48 children who never came home

Down to the Stardust they all made their way

The bouncers looked on as they lined up to pay

The records are spinning there’s dancing as well

Just how the fire started sure no one can tell

In a matter of seconds confusion did reign

The room was in darkness fire exits were chained

The firefighters wept for they could not hide

Their sorrow and anger for those left inside

Have we forgotten…

Throughout the city the bad news it spread

There’s a fire in the Stardust there’s 48 dead

Hundreds of children are injured and maimed

And all just because the fire exits were chained

Our leaders were shocked, grim statements were made

They shed tears by the graves as the bodies were laid

The injured have waited in vain for 4 years

It seems like our leaders shed crocodile tears

Have we forgotten…

Half a million was paid on solicitor’s fees

A fortune for the owner and his family

It’s hard to believe that not one penny came

To the working class people who suffered the pain

The days turn to weeks and the weeks turn to years

Our laws favour the rich or so it appears

A mother still waits for her kids to come home

Injustice breeds anger, that’s what’s been done

Let us remember the suffering and pain

The survivors and the victims of the fire in Artane

The mothers and fathers forever to mourn

The 48 children who never came home

 

 

Christy Moore

NEVRÁTILI SE DOMŮ (PÍSEŇ O KLUBU STARDUST)

 

Každý rok o svatém Valentýnu

myslíme celý den jen na lásku.

Miláčci a drahoušci, manželé a ženy

si přísahají věrné milování.

Brzy se stmívá, za chvíli je tma,

mladí lidé se připravují na valentýnský ples.

Noc zvoní smíchem, mnozí však pořád oplakávají

těch 48 kluků a holek, co se nevrátili domů.

Už jste snad zapomněli na bolest a utrpení

přeživších a obětí požáru v Artane?

Jejich matky a otcové budou navždy truchlit

pro těch 48 kluků a holek, co se nevrátili domů.

Všichni šli do klubu Stardust,

vystáli frontu, bouchači je pustili dál,

uvnitř jela diskotéka, tančilo se,

nikdo neví, kdo založil oheň.

Za pár sekund tam byl hrozný zmatek,

sál tonul v temnotě, požární východy byly uzavřeny.

Hasiči plakali, nedokázali skrýt lítost a hněv

při představě, kolik lidí tam zůstalo.

Už jste snad zapomněli…

Brzy o tom mluvilo celé město:

požár v klubu Stardust, 48 mrtvých!

Stovky mladých osob byly zraněny, zohaveny,

a to jen proto, že někdo zamkl požární východy.

Političtí vůdci se tvářili, že jsou v šoku, vyjadřovali soustrast,

skrápěli slzami hroby, do nichž byla uložena spálená těla.

Ranění čekali marně čtyři roky,

zdá se, že naši lídři ronili krokodýlí slzy.

Už jste snad zapomněli…

Právní poradci si vzali půl milionu,

kompenzace se dočkal majitel klubu s celou rodinou,

je ale neuvěřitelné, že nedali ani penny

dělníkům, kteří přišli o své blízké.

Dny se mění v týdny a týdny v roky,

právo nadržuje bohatým, aspoň to tak vypadá.

Matka stále čeká, až se její děti vrátí,

nespravedlnost plodí zášť – nic jiného z toho nekyne.

Tak si vzpomeňme na bolest a utrpení

pozůstalých a obětí požáru v Artane.

Jejich matky a otcové budou navždy truchlit

pro těch 48 kluků a holek, co se nevrátili domů.

Přidat komentář