HVĚZDY V POLOSTÍNU: FRED NEIL

Fred Neil, vl. jm. Frederick Neil. Nar. 16. 3. 1936, Cleveland, Ohio, USA – 7. 7. 2001, Summerland Key, Florida, USA. Důležitá alba: Tear Down The Walls (Elektra 1964), Bleecker & MacDougal (Elektra 1965), Fred Neil (Capitol 1967), Sessions (Capitol 1967), Other Side Of This Life (Capitol 1971). Písně, které stojí za to: Candy Man, Everybody’s Talkin’, Ba-di-da, The Dolphins, Green Rocky Road, The Other Side Of This Life, That’s The Bag I’m In.

 

Hráč na dvanáctistrunnou kytaru, skladatel a zpěvák Fred Neil pocházel z Clevelandu v Ohiu, vyrůstal však na mnoha jiných místech. Vzhledem k tomu, že jeho otec prodával jukeboxy značky Wurlitzer, se totiž rodina Neilových častokrát stěhovala. Nakonec zakotvila v St. Petersburgu na Floridě, což je krajina, která s Fredem zůstane navždy spjata. Poté, co v sobě objevil hudební talent, zkusil se tak jako řada dalších mladých písničkářů (včetně Paula Simona nebo Carole Kingové) uchytit v newyorské továrně na hity Brill Building, jež byla pokračováním slavné Tin Pan Alley. Kromě práce pro slavnější zpěváky v té době vydal na různých značkách šest samostatných singlů, převážně v žánru rockabilly. V roce 1963, kdy v Americe vrcholil folkbluesový boom, se objevil na desce známé jako Hootananny Live At The Bitter End. O rok později vydal v duu s Vincem Martinem ze skupiny Tarriers první album Tear Down The Walls.

 

Neilův sólový debut spatřil světlo světa roku 1965. Album Bleecker & MacDougal odkazovalo svým názvem k srdci folkařské čtvrti Greenwich Village, kde se Fred záhy stal kultovní postavou. Za svého mentora ho později označí Joni Mitchellová, Tim Hardin, David Crosby nebo Stephen Stills. (Čtveřice Crosby, Stills, Nash & Young se dokonce chtěla pojmenovat Freddieho děti, což jim naštěstí jejich „otec“ rozmluvil.) Výraznou stopu tenhle tajuplný autor zanechal i v příběhu Boba Dylana, jenž tehdy ještě vystupoval se svým původním spoluhráčem Markem Spoelstrou. „Fred Neil, chlapík z Floridy se střapatými vlasy barvy zázvoru a s hlubokým barytonem, dával Bobovi a Spoelstrovi pár dolarů, aby ho při koncertech doprovázeli,“ píše Howard Sounes v dylanovské biografii Down The Highway. „Mark si stěžoval, že je Neil pokaždé, když je potkal, štípl do zadku. Zatímco on mohl vyletět z kůže, Bob se jen smál. ,K lidem byl otevřený,‘ říká Spoelstra. ,A nevadilo mu, že je někdo jiný.‘“

 

Fred se lišil také v tom, že mu byla lhostejná světská sláva. V šestašedesátém roce natočil eponymní album, s nímž by za normálních okolností musel ostatní převálcovat. Ovšem nestalo se tak, protože vyhlášenému samotáři byla sebepropagace cizí. Nejslavnější kousek z téhle desky, skladbu Everybody’s Talkin’, napsal jako vzkaz, že ze světel reflektorů zvolna odchází. Přitom ani ona málem nevznikla. Neil, unavený studiovým natáčením, měl sto chutí s kytarou seknout a vrátit se domů na Floridu. Manažer Herb Cohen mu slíbil, že pokud složí ještě jednu, poslední věc, bude volný. Výsledkem je píseň, o níž v té chvíli nikdo nevěděl, že změní tvář amerického folkrocku. Otrávený Fred ji vystřihl na první dobrou, načež se odebral na milované floridské pobřeží, kde se angažoval v projektu, který byl pro něj mnohem důležitější než nějaká muzika. O tom ostatně zpívá na témže albu v písničce The Dolphins.

 

Ano, je to tak: od poloviny šedesátých let se Fred Neil intenzivně zajímal o delfíny. Jezdil jejich inteligenci a schopnosti studovat do Seaquaria v Miami a všímal si, jak s těmito tvory zachází člověk, potažmo armáda (v éře studené války byli delfíni zkoumáni jako potenciální zbraň – řízená živá torpéda). Neilův zájem o tuto problematiku kulminoval v roce 1970, kdy s kolegou Ricem O’Barrym odstartoval The Dolphin Research Project, chtějící zamezit celosvětovému zneužívání delfínů. Tou dobou už Fred dělal hudbu jen tak na okraj. Album Sessions z roku 1967 bylo nahodilou snůškou improvizací a LP Other Side Of This Life, jímž se roku 1971 definitivně rozloučil, kombinovalo živé nahrávky se studiovými „odpadky“. Poté už Fred nic netočil a vystupoval jen příležitostně. Mohl si to dovolit. Když si v roce 1969 vybral režisér John Schlesinger baladu Everybody’s Talkin’ v podání zpěváka Harryho Nilssona do filmu Půlnoční kovboj, zajistil tak tvůrci písně nehynoucí slávu, ale hlavně nekonečný příjem. Stojí za zmínku, že pro tentýž snímek skládal písničku i Fredův starý známý Dylan. Jmenovala se Lay Lady Lay a Bob ji neodevzdal včas. Kdo ví – kdyby byl rychlejší, třeba by Neil v muzikantské branži musel zůstat a zbylo by toho po něm víc.

 

 

 

Fred Neil

EVERYBODY’S TALKIN’

Everybody’s talkin’ at me

I don’t hear a word they’re sayin’

Only the echoes of my mind

People stoppin’, starin’

I can’t see the faces

Only the shadows of their eyes

I’m goin’ where the sun keeps shinin’

Through the pourin’ rain

Goin’ where the weather suits my clothes

Bankin’ off of the northeast wind

Sailin’ on a summer breeze

Skippin’ over the ocean like a stone

I’m goin’ where the sun keeps shinin’…

Everybody’s talkin’ at me

Can’t hear a word they’re sayin’

Only the echoes of my mind

And I won’t let you leave my love behind

No, I won’t let you leave my love behind

I won’t let you leave my love behind

 

Fred Neil

VŠICHNI NA MĚ MLUVÍ

Všichni na mě mluví,

neslyším ani slovo z toho, co říkají,

slyším jen ozvěnu svých myšlenek.

Lidé se zastavují, zírají,

nevidím jejich tváře,

vidím jen stíny v jejich očích.

Jdu tam, kde slunce září

skrze prudký déšť,

tam, kde mi šaty padnou k počasí.

S letním vánkem v zádech

rozrážet severovýchodní vítr

a poskakovat po moři jako žabka.

Jdu tam, kde slunce září…

Všichni na mě mluví,

nerozumím ani slovu z toho, co říkají,

slyším jen ozvěnu svých myšlenek.

A neopustím kvůli vám svou lásku,

ne, neopustím kvůli vám svou lásku,

neopustím kvůli vám svou lásku.

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *