HVĚZDY V POLOSTÍNU: LEN CHANDLER

Vl. jm. Leonard Hunt Chandler, Jr. Nar. 27. 5. 1935, Akron, Ohio, USA. Důležitá alba: To Be A Man (Columbia 1967), The Lovin’ People (Columbia 1967), Len Chandler Alive And Well In Tokyo (King Bellwood 1977). Písně, které stojí za to: To Be A Man, Nancy Rose, Keep On Keepin’ On, Bound To Fly, Lovin’ People, Beans In My Ears.

„Len Chandler mi imponoval tím, že se vůbec nebál,“ napsal Bob Dylan v prvním díle svých pamětí. „Když si vzal něco do hlavy, nikdo ho nemohl zastavit. Byl vazba (jako hráč obrany). Kdyby vás nakopnul, odletěli byste až do čínské čtvrti. Klidně by vám zlomil nos. Studoval ekonomii a společenské vědy, složil všecky zkoušky. Úžasný dobrosrdečný chlápek, jeden z těch, kteří věří, že každý může změnit svět.“

Kamarád Dylan zapomněl dodat, že Len Chandler měl také klasické hudební vzdělání. Od devíti let hrál na piano a s matkou navštěvoval klavírní recitály. Na střední pak přibral hru na lesní roh a hoboj. Od čtrnácti účinkoval v symfonických orchestrech, jak v rodném Akronu, tak v New Yorku a New Jersey. „Stal se ze mě snob,“ vzpomínal. „Díval jsem se skrz prsty na všechno, co nebyla klasika.“ Když ho babička vzala do černošského kostela, aby poznal spirituály, připadalo mu, že slyší barbarské halekačky. Teprve profesor na Akronské univerzitě, bílý muž s bílým jménem Whitey Lehrman, pomohl Afroameričanu Chandlerovi objevit jeho kořeny tím, že mu pouštěl desky Lead Bellyho, Big Billa Broonzyho, Furryho Lewise a tak dál.

Po krátké službě u maríny a nástupu na Kolumbijskou univerzitu se Len dostal do epicentra folkbluesového dění. Když se nešprtal, pracoval jako obsluha výtahu a sociální pracovník v Dětském domově sv. Barnabáše. Po večerech si od kluků z děcáku půjčoval kytaru, učil se akordy a nasával do sebe to nejlepší z amerického a britského folkloru. Zamíchal se mezi účastníky nedělních jamů pod širým nebem ve Washington Square Parku v newyorské čtvrti Greenwich Village a brzy získal kšeft v blízkém Gaslight Cafe. Spolu s ním tu hrával jakýsi Bobby Dylan, kterého zdatnější muzikant Chandler ponoukal, aby zkusil složitější melodie a občas vyměnil dur za moll. „Popíjeli jsme kafe a očima projížděli denní tisk, co se válel na barpultu, v naději, že nám padne zrak na nějaké dobré téma,“ popisoval Dylan jejich ranou tvůrčí metodu. Len přišel s baladou o řidiči autobusu, jenž z nerozvážnosti vjel pod vlak, i když byly šraňky dole, a způsobil tím nehodu, při níž zemřelo dvacet dětí. Bob Dylan si z písně zapamatoval nápěv a vzápětí ho použil pro svou vlastní skladbu The Death Of Emmett Till.

Len byl rovněž u toho, když Bob pochopil, že ho čeká zářivá budoucnost. „Jednou nás moje žena vyhnala kouřit na požární schodiště,“ líčil s úsměvem. „O patro výš zkoušely dvě holky zahrát Blowin’ In The Wind. ,Člověče, to je prvně, co slyším někoho zpívat svou písničku,‘ povídá mi Bobby.“ Sám Chandler se dobře zavedl jako zpěvák protestních písní. Počínaje památným pochodem na Washington v roce 1963 se angažoval v mnoha demonstracích, akcích na podporu svobodných voleb na americkém jihu a kampaních radikálních Černých panterů. Patřil k okruhu lidí vydávajících časopis Broadside a desky s ním spojené, psal angažované písně pro rozhlasovou show Credibility Gap. S kolegy z tohoto pořadu vydal v roce 1968 An Album Of Political Pornography.

Společně s Petem Seegerem stál Chandler u vzniku ekologické organizace Clearwater, usilující o záchranu údolí řeky Hudson. Seeger na oplátku nazpíval Lenovu nejznámější píseň Beans In My Ears, jež byla ve své době zakazována, údajně proto, že nabádala děti, aby si strkaly fazole do uší. Ve skutečnosti se z popěvku po Seegerově aktualizaci stala píseň politická, o jistých osobách, které schválně neposlouchají, co se jim říká. (Narážka na politiku prezidenta Lyndona Johnsona vůči Vietnamu.) Hitem se stala i Lenova písnička Keep On Keepin’ On. Roku 1971 se Chandler přidal ke skupině umělců F.T.A. vedené Jane Fondovou, která putovala po vojenských základnách a svým programem se snažila změnit postoj branců k vietnamskému konfliktu. Turné bylo zachyceno ve filmovém dokumentu, staženém z kin po kontroverzní návštěvě Fondové v Hanoji. Krátce nato Len založil agenturu na podporu mladých talentů Alternative Chorus-Songwriters Showcase, díky níž získalo nahrávací smlouvu 300 nových interpretů. Chandlerova diskografie je paradoxně velmi útlá: kromě dvou alb z roku 1967 – To Be A Man a The Lovin’ People – už žádnou větší šanci nedostal.

 

KEEP ON KEEPIN’ ON

While sittin’ on a crowded southbound train

It happened just the other day

I coulda sworn that I was rollin’ back

As the train beside me slowly pulled away

Well my whole lifelong it seems I’ve been on that track

With everybody rollin’ on and me just slippin’ back

And they don’t wave goodbye and they don’t look back

So I guess I’ve gotta… keep on keepin’ on

Some people always say what I should do

Now that’s something they seem to know so well

Ah, but it’s what I’ve got to do that’s on my mind

And they never seem to listen when I tell

But it really doesn’t bother me that no one seems to care

That the stairs are full of splinters and my tender feet are bare

And I just can’t keep from thinkin’ there’s trouble everywhere

So I guess I’ve gotta… keep on keepin’ on

Well I know you wish my tongue would turn to stone

Or that I’d a kep’ it still the other day.

I said I’d like to see you walk the sea

And you sank just like your feet were made of clay

But there’s a mountain in the bottom of that sea we flounder in

If we find that mountain top, we wouldn’t need to swim

If we’d found that mountain sooner, just think where we could have been

So I guess I’ve gotta… keep on keepin’ on

One ship sails east, and the other sails west

While the very same breezes blow

It’s the set of the sail, and not the gale

That bids them where to go

And like the ships of the sea is the way of our fate

The seas are gettin’ stormy and the hour’s gettin’ late

If that ship starts seepin’ water, you know how to bail

You can’t change the weather but you sure can change the sail

And a harbor looks much better when you’ve made it through a gale

So I guess I’ve gotta… keep on keepin’ on

 

 

HLAVNĚ NEPŘESTÁVAT

Tuhle jsem seděl v přecpaným vlaku,

kterej mířil na jih.

Protější vlak se rozjel a mně připadalo,

že couváme.

A tak je to s celým mým životem:

ostatní se ženou vpřed a já se jim ztrácím,

ani nezamávaj, ani se neohlídnou…

Co naplat – hlavně nepřestávat.

Pořád mi někdo říká, co bych měl dělat,

zdá se, že mě všichni dobře znaj,

ale když jim povím, co bych si fakt přál,

vůbec mě neposlouchaj.

Ne že by mě to nějak zvlášť trápilo,

schody jsou samá tříska a já po nich jdu bos,

člověk musí řešit tolik problémů…

Co naplat – hlavně nepřestávat.

Já vím, co si myslíte: Ať mu ztvrdne jazyk!

Ať ztichne a schová si to na jindy!

Rád bych viděl lidstvo chodit po hladině,

jenže to nejde, na hliněnejch nohách.

Jdeme ke dnu, a přitom z moře roste hora,

stačí najít vrchol a jsme v suchu,

jen si to představte, mít tak pevnej bod…

Co naplat – hlavně nepřestávat.

Jedna loď pluje k východu a druhá k západu,

pohání je ale stejnej vítr,

vědomí cíle a ne vichřice

je jejich motorem.

A stejně tak je to s naším osudem:

moře bouří, už se připozdívá.

Nabíráme vodu? Víš, co dělat.

Počasí nezměníš, směr plavby ano,

a přístav je krásnější, když do něj vplouváš z nepohody…

Tak co naplat – hlavně nepřestávat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *