HVĚZDY V POLOSTÍNU: LEO KOTTKE

LEO KOTTKE, nar. 11. 9. 1945, Athens, Georgie, USA. Důležitá alba: 6- And 12-String Guitar (Takoma 1969), Mudlark (Capitol 1971), Greenhouse (Capitol 1972), Ice Water (Capitol 1974), Dreams And All That Stuff (Capitol 1974), Chewing Pine (Capitol 1975), Leo Kottke (Chrysalis 1976). Písně, které stojí za to: Busted Bicycle, Pamela Brown, You Know I Know You Know, Buckaroo, Standing In My Shoes, Bourrée, Cripple Creek, Living In The Country.

 

Bravurní kytarista, ale též dostatečně velký podivín, aby se nenechal semlít hudebním průmyslem. Leo Kottke vymetá zapadlé kluby a svým oblíbeným melodiím na pomezí folku, blues a jazzu dodává osobitost, která spíš než s hráčskou dokonalostí souvisí s feelingem a uvolněnou náladou. Rodák z univerzitního města Athens v americkém státě Georgie, pozdější líhně kapel jako R.E.M., Widespread Panic nebo The B-52s, se v dětství mnohokrát stěhoval. Vyrůstal ve dvanácti různých státech! Během pobytu v Muskogee v Oklahomě přišel na chuť bílé i černé lidové muzice a zvláště si oblíbil hypnotický styl stařičkého bluesmana Mississippi Johna Hurta. Než začal v jedenácti letech hrát na kytaru, učil se i na trombon a housle. Jednoho dne mu vinou špatné manipulace vybouchla u hlavy petarda a Leo málem přestal slyšet na levé ucho. Po studiu střední školy ve Virginii se dal k námořnictvu, kde se mu přihodila další nepříjemnost: při střelbě z děla na lodi Halfbeak si poškodil i ten druhý, pravý sluchový orgán. Přesto se od hudby nedal odradit. Když ho uvolnili ze služby, docházel na Missourskou univerzitu, pak toho nechal a strávil několik let „on the road“. Stopoval a brnkal po barech, načež se usadil v dvojměstí Minneapolis-St. Paul a stal se pravidelným účinkujícím v kavárně The Ten O’Clock Scholar. Zde také pořídil první, živé nahrávky, které vyšly v roce 1969 u minneapoliské firmy Oblivion. Album se jmenovalo 12-String Blues (podle Leova charakteristického nástroje – dvanáctistrunky) a mělo náklad tisíc kusů.

Na sklonku téhož roku spatřila světlo světa zvukově mnohem lepší deska 6- And 12-String Guitar, nahraná za jedno odpoledne ve studiu Johna Faheye, avantgardního kytaristy a zakladatele malého, leč vlivného labelu Takoma Records. Kottke poslal Faheymu demosnímky a John mu dal šanci, z níž se vyklubalo Leovo nejznámější elpíčko (podle obrázku pásovce na obalu přezdívané Armadillo). Vzniklo spontánně, muzikant ani neudělal pauzu, když mu praskla struna. Pořadí písní na albu je totožné s tím, jak je hrál. Střídání dvanáctistrunné a šestistrunné kytary obohacuje slide, inspiraci bral Leo z mississippské delty i od J. S. Bacha. Deska vyšla v půlmilionovém nákladu a časopis Rolling Stone o ní napsal: „Ve srovnání se všemi těmi srágorami, co se teď vyrojily, je tohle velká radost.“

Přes Faheyova manažera Dennyho Bruce se Kottkemu podařilo získat smlouvu s Capitolem. Následovala alba Mudlark (s prominentními nashvillskými spoluhráči Larrym Taylorem, Kennym Buttreym a Waynem Mossem), Greenhouse („jestli mé kytary kdysi měly kořeny a listy, pak je tohle můj skleník“), My Feet Are Smiling (živá sólovka s publikem složeným z minnesotských kamarádů), Ice Water (s jediným Kottkeho hitem, předělávkou písničky Pamela Brown od Toma T. Halla) a Dreams And All That Stuff (kompletně instrumentální LP). Leo za sebe raději nechává mluvit kytaru a když už musí zpívat, nezapomene utrousit, že to zní, jako když „prdí husy v dusným počasí“. Na to, jak je sebekritický, se ovšem dostal poměrně daleko. Předskakoval na turné britské rockové skupině Procol Harum, koncertoval s virtuosy Pacem de Luciou a Alem di Meolou. Roku 1983 mu na albu Guitar Music (v produkci T Bone Burnetta) hostovali Albert Lee a Emmylou Harrisová. Poté si Leo naordinoval tříleté období klidu vzhledem k zánětu šlach, kvůli kterému už víckrát nemohl hrát svým zažitým stylem. Naučil se tedy používat palec a ukazováček tak, že vytvořil styl zcela nový, s nímž následně vyrukoval na albu A Shout Toward Noon. V roce 1988 mu vyšla instrumentální deska Regards From Chuck Pink, nominovaná na cenu Grammy. Úspěch slavily i další tituly My Father’s Face (1989, opět T Bone Burnett) a Peculiaroso (1994, produkce se ujala Leova kamarádka a letitá kumpánka Toma Waitse Rickie Lee Jonesová). Počátkem třetího tisíciletí natočil Kottke dvě vysoce ceněná a z velké části improvizovaná alba s baskytaristou rockové kapely Phish Mikem Gordonem. Zážitkem je hlavně druhé z nich, které Leo a Mike složili v Kostarice a nahrávali na Bahamách.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Leo Kottke

TWICE

When the stars up in the sky

When the lights along the street

When the tvs in the motel shine

When the fingertips are frozen

When the empty wind starts blowin’

If they’ve got one they’re all going home

We’re just sitting here, all by myself

You and me, nobody else but me

Sometimes shadows are the only light we see

Every night somebody’s cryin’

Down the alley, on the cold, cold ground

Someone’s running, but they’ll never, never think

There’s a shadow underneath the trees

Someone running, someone no one needs

Sometimes darkness is the only light we see

 

 

Leo Kottke

DVAKRÁT

Když na nebi vysvitnou hvězdy,

když lampy osvítí ulici,

když se v motelech rozzáří obrazovky,

když mrznou konečky prstů,

když se ozve duté vytí větru,

kdo má kam, ten spěchá domů.

A my tu sedíme sami se sebou,

nikdo než já a ty, jenž jsi mnou.

Občas je stín tím nejsvětlejším bodem ve tmě.

Noc co noc slýcháš něčí pláč.

Ulicí po chladné, tvrdé zemi

kdosi běží, ale nikoho to nezarazí.

Silueta pod obloukem stromů,

někam utíká, nikdo ho nepotřebuje.

Občas je temnota jediným světlem.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *