Hybrid Session 4 – Praha, Kampus Hybernská, 28. 5. 2019

Hybrid Sessions je nový měsíční cyklus, který od letošního února každou poslední středu v měsíci nabízí improvizovaný set dvou hudebníků z různých hudebních oblastí, po němž následuje jam session otevřená všem muzikantům. Cílem akce je vytvořit prostředí, ve kterém se mohou všichni cítit nesvázáni, a ve kterém je jejich jedinou nutností přítomnost a pozornost. Tomuto záměru dokonale vyhovuje zvolené místo, které jako by k improvizaci, nevšedním setkáním ale i patřičnému soustředění přímo vybízelo. V prvním kole byli protagonisty Marcel Bárta a Ivan Palacký, v březnu Vojtěch Procházka a Lucio Menegon, v dubnu Petr Vrba a David Danel a na zatím poslední předprázdninové pokračování nominovali kurátoři akce Michal Wroblewski a George Cremaschi japonskou vokalistku Ayako Kandu a pianistku Barboru Polyxenu Čopákovou (ta ostatně skvostně hrála v Cremaschiho skladbě na 2LP Pražského improvizačního orchestru, takže to byla jeho volba).

 

Tyhle dvě se nikdy předtím neviděly, ani neznaly navzájem své aktivity, ale i podle jejich slov jim hned při prvním setkání těsně před koncertem bylo jasné, že tohle bude fungovat skvěle. Rozkoukávání na pódiu trvalo opravdu jen krátce a postupně se během cca 33 minut začal rozvíjet neskutečný soulad sice plný zvratů a různých poloh, ale čím dál víc provázanější. Od počátečních sykotů a žvatlání se Ayako dostala k rituálnímu vzývání, romantické ukňouranosti, do syrově drásavé i zpytující hyperbluesové polohy, vedla jakoby rozhovory sama se sebou, vyprávěla pohádkové příběhy, vručení se střídalo se žbrblikáním. Bylo to představení, v němž sama hrála mnoho rozdílných rolí a střídala narativitu s hrubými i něžnými šansony. Škálu jejích dovedností jsem ostatně už popisoval v recenzi na album Antigravity Vacation, kde jí sekundoval zejména americký kytarista Jeff Platz (viz UNI 4/2017). Barbora ovšem nebyla jen pouhým doprovodem. Její schopnost ďábelsky kombinovat celkem libozvučné melodie s preparací a divnozvuky dává jejímu projevu zvláštní šmrnc. I když si de facto odskočila od plotny a kojení a přebalování mimina za piano do Prahy, což jednoznačně určoval i její vytahaný svetr, bylo vidět, že zůstává hudebnicí na plný úvazek a její univerzalita v nejlepším slova smyslu se popasuje s každou příležitostí. Její hra má esprit neokázalé nonšalance a přirozené lehkosti a fascinace Cecilem Taylorem to ještě vhodně determinuje.

 

Tohle vskutku geniální vystoupení se dalo už těžko onoho večera překonat, nicméně i dalších pět setů stálo za pozornost. V následujícím triu tvořili jakýsi spodek plný drobných propletenců bubeník Jan Chalupa a baskytarista s computerem Mikuláš Mrva a Romano Krzych nad tím de facto sóloval na saxofon. Jeho hra byla zpočátku dost konvenční a oproti rytmické struktuře příliš poplatná klasickému modernímu jazzu, ovšem ve chvíli, kdy se omezil na kratší vzdechy a pohvizdy, začalo do sebe zapadat úplně vše.

 

Hned na začátku třetího setu mě napadl výraz variace na renesanční téma“. Ona dávnověkost však v sobě měla jakousi současnou naléhavost a krásný něžný smutek, který se v druhé polovině vystoupení náhle proměnil v hravost a skotačivost. Už instrumentace housle (Navid Talebanfard) a klarinet (Renata Raková) předurčovala stylové zařazení spíše ke komorní vážné hudbě a jasný hlas Anežky Matouškové to jen potvrzoval, ale přesto v tom byla jistá odvázanost, která do tohoto improvizačního doupěte i přes svou odlišnost skvěle pasovala. Typickou svobodnou improvizací bylo naopak kvarteto, které se odpíchlo pomlaskáváním Jana Rösnera, jenž se posléze prezentoval vokálem trochu à la Phil Minton (jehož ovšem nezná a jeho dokonalých technik nedosahuje) a postupně gradoval od vzdychotu přes úpot až po směchot a řevot a občas do toho přimíchal drobounký náznak operního zpěvu. Pod tím vším nádherně vrzaly bicí Vítězslava Patočky a břinkalo místy až pointilistické piano, na něž bušil Theo Alexander a Andrea La Rose vše zjemňovala vlající flétnou. Poslední dva sety byly jam sessiony v pravém slova smyslu. První v režii dvojice kurátorů, Michala Wroblevského s altkou a George Cremaschiho s baskytarou. Ty skvěle doplňovali bubeník Jan Chalupa a pianista Jan Pudlák ve zběsilé jízdě, do níž se zapojila i Ayako Kanda, ale tentokrát spíše v podružné roli, v níž se na sedmnáctiminutové ploše blýskla jen několikrát svou zemitou náruživostí a jinak splývala s proudem jak v počáteční změti, tak v echoálně ambientní pasáži. Skvělou tečkou pak bylo hemživě krystalické vystoupení, v němž si byli zcela rovni Barbora Polyxena Čopáková, Andrea La Rosa, Navid Talebansard, Vítězslav Patočka a Renata Raková. Úžasná dynamika s pianem tady těžkotonážnějšího kalibru bez ztráty vzletnosti, štěbetající flétna a klarinet, tentokrát řízné housle a rozevláté bicí. Chvílemi lyricky zadumané, chvílemi radostné, ale vždy plné jemného napětí. Konec se pak pomalu rozplýval v náznacích zacykleného minimalismu a najednou tečka. Nezbývá, než se těšit jaká překvapená nás čekají na podzimních sessionech.

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.