I AND I: TO NEJLEPŠÍ Z DYLANOVSKÝCH DUETŮ

Mistr změny a účastník mnoha „džemsejšnů“ se v případě svých vedlejších hudebních angažmá rád schovával za ujeté pseudonymy (Elston Gunn, Blind Boy Grunt, Bob Landy, Robert Milkwood Thomas a nejslavněji Boo Wilbury). Nepřeberné množství duetů, které Bob Dylan za ta léta nasekal, představuje pro jeho fanoušky úžasnou hru na honěnou. Najít je a zjistit, jakou v nich nepředvídatelný pan Zimmerman vlastně hraje úlohu, je leckdy úkol hodný Ferdy Mravence.

(IS ANYBODY GOING TO) SAN ANTONE (1973)

Muzikant Doug Sahm právě uzavřel jednu velkou plodnou kapitolu, kterou napsal s kapelou Sir Douglas Quintet. V ní chytře kombinoval dobovou psychedelii se stylem známým jako Tex-Mex. Po návratu z Kalifornie, kde paříval s Grateful Dead a Janis Joplinovou, do rodného Texasu se rozhodl jít ke kořenům. Začal připravovat první sólové album a starý kámoš Bob Dylan musel být u toho. Spáchali spolu opravdu půvabnou nahrávku písně (Is Anybody Going To) San Antone z pera nashvillských autorů Glenna Martina and Davea Kirbyho.

Originál skladby s chytlavým houslovým riffem zpíval Charley Pride, ale pro Sahma byla jako dělaná – vždyť právě v San Antoniu se narodil! Elpíčko produkoval pro Atlantic Records věhlasný Jerry Wexler, stojící za nejlepšími počiny Arethy Franklinové a Raye Charlese. Uplyne několik let a Dylan se Wexlerem setká znovu při natáčení své vlastní – dnes už klasické – desky Slow Train Coming. Pokud jde o jamování s Dougem, ti dva si ještě užili valčíček Wallflower, který Bob sólově nahrál roku 1971, ale vydal až v raritním výběru The Bootleg Series zkraje devadesátých let. Stojí za zmínku, že na Sahmově LP se podílel i Dr. John nebo akordeonista Flaco Jiménez.

SIGN LANGUAGE (1976)

Jemný popěvek se zurčícím sólíčkem Robbieho Robertsona ze skupiny The Band zdobí čtvrté sólové studiové album Erika Claptona. Deska No Reason To Cry vznikala v době, kdy se chtěl britský kytarový pánbůh po období mnoha osobních propadů vydat jiným směrem. Konkrétně muzika kanadsko-amerického Bandu mu učarovala natolik, že se – bez ironie – ucházel o místo v této nekonvenční kapele. A protože Robertson a spol. původně fungovali jako doprovodná sestava Boba Dylana (a vzhledem k tomu, že Dylan s Claptonem se znali už od šedesátých let), nemohl Bob zůstat stranou. Nejenže si s Erikem zazpíval svou baladu Sign Language o potenciálních milencích, dorozumívajících se v kavárně „znakovou řečí“. Ještě k tomu se ubytoval na zahradě studia Shangri-La, kde pánové natáčeli. Zde přespával ve stanu z prostěradel s přítelkyní Malkou, která měla nohu v sádře. Když s ní souložil, vypadalo to podle očitého svědka Rona Wooda z Rolling Stones jako prazvláštní pimprlové divadélko.

Mistr změny a účastník mnoha „džemsejšn . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář