Narodil se, vyrůstal, pracoval, žil a zemřel v Manchesteru. V oblasti s největší koncentrací atomového, strojírenského, chemického i textilního průmyslu v Anglii. Celý ten zhoubný technologický nádor mu od narození prorůstal tělem a duší a potlačoval a v něm vnímání přírody. Jelikož nepatřil k majetným, a navíc měl dělnický původ, řadil se na periférii společnosti s přidělenou zónou pobytu v šedivě nevýrazných industriálních čtvrtích. Uvědomoval si to, pociťoval, a tím i prožíval víc, než bylo únosné. Cítil se odstaven na vedlejší kolej, izolován v anonymním průmyslovém labyrintu. Možná by i dokázal najít cestu z tohoto bludiště, ale pouta už byla pevně spjatá a on navíc neměl vůli vzepřít se a natrvalo zmizet kamsi do neznáma, jeho život se stal součástí atmosféry druhé poloviny 70. let v Manchesteru.
Curtis: „Dělal jsem ve fabrice a byl jsem tam opravdu šťastný. Nemusel jsem na práci myslet, jediné, co jsem celé dny dělal, bylo postrkování vozíků s bavlněnými výrobky tam a zpět. Přemýšlel jsem přitom o víkendu, představoval si, za co utratím peníze, kterou desku si koupím. Takovýmto způsobem můžeš žít ve svém malém světě.“
Jeho ambice však přece jen byly vyšší. Rytmus – práce, hospoda, práce a sem a tam kocovina – ho neuspokojoval. A tak, když se mu doneslo, že jakási parta hledá zpěváka, přihlásil se, i když jeho zkušenosti se zpíváním byly zanedbatelné. Po pár měsících usilovného, leč chaotického zkoušení s nimi 29. 5. 1977 vylezl na pódium v Electric Clubu a ohlásil jméno kapely: Warsaw. Rob Gretton (pozdější manažer Joy Division): „Vypadali strašně, ale přitom docela zajímavě. Tvářili se jako bohatí hošánci, ale bylo to děsivé, lan se choval jako blázen a celé to tam zdemoloval. Skákal z pódia, házel lahvemi a kdekoho při svých kreacích ohrožoval.“ Za nějaký čas se přejmenovali, vyměnili bubeníka a naplánovali si novou premiéru. Konala se v konkurenčním Pips Clubu a ještě, než k ní došlo, pořadatelé vyprovodili lana ze sálu. Aby se na pódiu nepohyboval ve střepech – pozůstatcích po předchozí kapele – snažil se je uklidit. Jelikož však jako správný intelektuál neoplýval příliš velkou zručností, vytvořil záhy na pódiu bordel ještě větší. Nepozorným pořadatelům unikla lanova nešikovnost a jeho počínání považovali naopak za destrukci. „Jsem členem Joy Division,“ bránil se lan. „I kdybys byl papež,“ trvali na svém neoblomní vyhazovači. Peter Saville (designer obalů desek Joy Division): „Víc než kdo jiný zpíval lan, co si opravdu myslel. Psal, co cítil, zpíval o tom na pódiu a pak tím byl sám zničený, když jsi ho potkal příští den. Když jsem síyšel pásky s Closer, cítil jsem v písních jako Isolation hrozivý smutek, téměř jako nevyhnutelnost. Samozřejmě, když ještě žil, bylo těžké si jen pomyslet: Hm, tenhleten se jednou zabije.“ Stal se jednoznačně vůdčí osobností Joy Division. Skládal většinu textů, podílel se i na muzicem, a ačkoliv toho nikdy moc nenamluvil, byl i výhradním tiskovým mluvčím kapely. Když přišel na pódium v kterémkoliv městě, striktně se zdržoval jakýchkoliv komentářů, navazování kontaktů s publikem, obhajoby své existence. Měl suverénní vystupování, sebejisté až arogantní. On nepotřeboval nic říkat, vše bylo obsaženo v textech a ty zase byly pevnou součástí nervní drásavé hudby. Nevybočovaly z celku, tak jako Curtis nepřerůstal ostatní v Joy Division.
Peter Saville: „Vzpomínám si, jak jsem ho jednou viděl velmi zdrceného. Ostatní ze skupiny pili a smáli se, ale on seděl a brečel v restauraci. Nešel domů nebo do hotelu, prostě tam brečel. Nemohl to udržet. Byl velmi spřízněný s tím, co zpíval a asi víc, než kdo jiný ze skupiny byl spjatý sám se sebou, když byl na pódiu. Když se mě zeptáš, proč se zabil, řekl bych, že to bylo proto, že když zpíval Love Will Tear Us Apart (Láska nás rozdělí), tak si to i myslel.“
Ačkoliv se oženil a stal se otcem, jeho léty se prohlubující nervovou labilitu se nepodařilo zastavit, pouze zmírnit. Stačil však první vážnější konflikt v manželství a Ianův stav začal být ještě kritičtější. Dostával epileptické záchvaty, hroutil se, pokusil se otrávit prášky, dokonce se i pobodal nožem… namísto nutného nemocničního ošetření však pokračoval v práci s kapelou. Měli za sebou úspěšně přijatou první LP Unknown Pleasures, točili druhou – Closer, koncertovali po Anglii a chystali se i na první turné do Ameriky. Na plné obrátky rozjetý stroj již nikdo neměl odvahu zastavit. Dva dny před odletem za oceán odjel lan večer ze zkušebny domů.
Manželka s dcerou byly již odstěhovány a on – snad ze stesku – si pustil film svého oblíbeného režiséra Wernera Herzoga – Stroszek. Zřejmě vzápětí po jeho shlédnutí si uvědomil, že onoho vysvobozujícího pocitu, který si přál od rockové hudby, se nikdy nedočká, že tento způsob sebevyjádření pro něj nic neřeší. Ve svých 23 letech definitivně rezignoval – ne na společnost, ale na sebe. Ještě, než se oběsil, napsal na kus papíru: „PRÁVĚ V TÉTO CHVÍLI SI PŘEJI, ABYCH BYL MRTEV. VÍCE NEMOHU PŘEDSTÍRAT.“
