IBRAHIM MAALOUF: Levantine Symphony No. 1

Že mají skladby i alba libanonského trumpetisty Ibrahima Maaloufa společenský přesah, víme dávno. V jeho poctě rodnému městu (Beirut) i na albu věnovaném egyptské zpěvačce Oum Kalthoum (Kalthoum) cítíme nejen úctu k různým kulturním tradicím Blízkého východu, ale i přání všechny často zdánlivě protikladné a antagonisté proudy nejen pochopit a pojmout, ale především usmířit. Aktuálním vyústěním těchto snah je Maaloufovo nové album Levantine Symphony No. 1, které má být ódou na pestrost kultur Blízkého východu. Tedy na to, co kdysi bylo skutečností, ale co různé válečné konflikty přervaly (viz například knihu Sorje Chalandona Čtvrtá zeď).

 

Kdo však čeká, že Maaloufova „nová Levanta“ bude stát na propojení prvků hudby arabské, židovské a třeba byzantské, bude možná zklamán, nebo naopak mile překvapen (podle naturelu). Erudovaný autor pojímá Levantu jako kosmopolitní oblast ovlivněnou klasickou evropskou hudbu i jazzem. Třičtvrtěhodinové dílo s poměrně složitou strukturou (navracející se témata i překvapivé aranžérské zvraty) tak nabízí organický dialog mezi klasickým orchestrem (Pařížský symfonický orchestr) a dětským sborem (La Maîtrise des Hauts-de-Seine) na jedné straně a jazzovou kapelou, v níž vedle samotného Maaloufa vyniká například pianista Frank Woeste (Fender rhodes) nebo bubeník Stéphane Galland, na straně druhé. Samozřejmostí je bohatá dechová sekce (mimo jiné čtvero lesních rohů a také další hráči na čtvrttónové trubky).

 

Z toho, jak vnímáme Blízký východ skrze různá klišé my, je toho na albu překvapivě málo. To může znamenat dvě věci: Buď je Maaloufovo přání, jak by měla jeho rodná oblast vypadat, silně ovlivněno jeho evropskými a americkými zkušenostmi. Nebo, a k tomu si přikláním, vnímá ucho posluchače jazzu blízkovýchodní postupy (včetně čtvrttónů) jako něco tak přirozeného, že nám to ve spojení s velkým orchestrem a dětským sborem zní, jako by to byla „naše“ hudba.

 

Mi’ster Productions, 2018, 45:14

 

 

 

Přidat komentář