Ibrahim Maalouf: S3NS

Mister Ibé, 2019, 45:57

Jsou osobnosti, které se mohou vydat za inspirací do hájemství jakékoliv žánru, zůstanou samy sebou a dopadne to dobře. Což platí i pro Ibrahima Maaloufa. Na posledních deskách vzdal poctu francouzsko-egyptské zpěvačce Dalidě nebo se pustil do symfonie, kde hladce a hlavně vkusně propojil nejen západní a východní postupy, ale i „jazzové a rockující“ combo s orchestrem. Tentokrát se libanonský trumpetista ponořil do afrokubánské muziky. Zase trefa.

Impulsem k desce S3NS krom toho, že Ibrahim má (také) latinu rád, bylo setkání s kubánskými muzikanty, kteří na albu hostují: s pianisty Haroldem Lópezem-Nussou a Robertem Fonsecou či zpěvačkou a houslistkou Yilian Canizares, která u nás vystupovala s Omarem Sosou. A pochopitelně tu nejde o žádnou „čistou“ afrokubánskou záležitost, ale o typicky originální Maaloufovskou fúzi. Názorně působí skladba Harlem, kde se jako v místě, které jí dalo název, v klidu proplétají latina, jazz, funk a rock s výsledným dojmem „no a co“. Tedy nikoliv ve smyslu, že o nic nejde, ale naopak, že je to přece skvěle normální. Když se té kouzelné samozřejmosti potěšeně divíme, tvůrce jen krčí rameny, že se to děje jaksi samo. Nestane se nic nepatřičného, ani když do „jazzrockové latiny“ Na Na Na vpadne taneční elektronika. Nebo když rozsáhlý, zprvu romantizující a baladický kus Radio Magallanes praduje za pomoci tlaku rockových riffů elektrické kytary. Ve všem přitom zůstává po prvních taktech rozpoznatelný dotek blízkovýchodní hudby s typickými běhy přes čtvrttóny, říkejme tomu třeba Maaloufův „levantajazz“ (proč ne, když může být ethiojazz). Deska je navíc autorská, Maalouf se nesnížil k pouhé úpravě kubánských standardů.

Že jsou hudební východiska nesourodá? No, ony se kořeny postupů, které Maalouf používá, přirozeně potkávaly už ve staré Andalusii. A i kdyby někde vytanul dojem jisté nesourodosti, nejde o nic pejsko-kočičkovsky nepoživatelného, ale o neobvyklou, přitom lahodnou kombinaci pikantních ingrediencí.

Přidat komentář