U jazzového vydavatelství ACT vyšlo už několik tematických kolekcí s coververzemi skladeb nejazzových umělců. Trombonista Nils Landgren si před lety vzal do parády Abbu, kytarista Nguyen Lê po svém zpracoval legendární desku Pink Floyd Dark Side Of The Moon, saxofonista Pierrick Pédron nahrál skladby The Cure a švédská zpěvačka Ida Sand v roce 2011 na albu The Gospel Truth vzdávala hold královně gospelu Mahalii Jackson. Nyní se tatáž interpretka vrátila s další albovou poctou. Pod dvojznačným názvem Young At Heart se skrývá kolekce dvanácti písní Neila Younga (plus Woodstock od Joni Mitchell).
Neil Young měl na svém kontě už deset sólových alb, když se Ida Sand narodila. K písním jako Ohio, Cinnamon Girl nebo Old Man se tedy dostávala s odstupem. Uvědomila si však, že v jejím srdci (zde narážím na název alba) Youngovy písně zvláštním způsobem rezonují, přičemž onu souvislost vnímá mimo jiné geograficky: „Naše země mají podobné klima a švédská i kanadská kultura bývají nezřídka označovány jako melancholické.“ Younga oceňuje jako „jednoho z nejproduktivnějších a nejvlivnějších textařů a hudebníků dneška, který náš svět obohatil propojením slov a melodií s existenciálními otázkami, které my lidé společně sdílíme“.
Třebaže je Neil Young se svou interpretací a svým střídáním rockových a akustických poloh (o experimentech s lo-fi zvukem nebo s orchestrem z posledních alb nemluvě) jediný a nezaměnitelný, švédská zpěvačka dokázala do svého pojetí dostat nemalou porci jeho energie i melancholie. Vtipné je, že nejvíc „youngovsky“ zní staromilsky rockový Woodstock od Joni Mitchell, ale ani další skladby nedopadly vyloženě špatně. Album je skutečně poctou a nikoli revolučním pohledem. Nejvíce na něm vlastně překvapí to, jak málo je jazzové.
Ida Sand zpívá soulově zabarveným hlasem, s čímž koresponduje například použití hammondek v závěrečné Sea Of Madness. Vůbec hlavní oporou je zpěvačce klávesista (a pianista) Jesper Nordenström, ať už hraje v souladu s původním aranžmá (Birds), nebo proti němu (One Of These Days). Jemnou příchuť jazzu albu dodávají občasná kontrabasová sóla Dana Berglunda (včetně hry arco v úvodní Cinnamon Girl) a především hostující hráči na dechové nástroje. I saxofonista Per Texas Johansson však hraje v Don’t Let It Bring You Down více rockově než jazzově. Nicméně míra invence se u jednotlivých skladeb liší. Trombonista Nils Landgren sice v Only Love Can Break Your Heart předvede velmi umírněné sólo, které píseň posouvá spíše k popu, ale hned v následujícím Ohiu nabídne v kombinaci s dalšími nástroji a nasamplovanými zvuky zajímavou, téměř nu-jazzovou jízdu.
Právě podobné momenty dělají z alba, kterému po stránce instrumentální zručnosti nelze nic vytknout, něco víc než dobře odehranou poctu. Ida Sand s Nilsem Landgrenem, producentem alba, se drželi poměrně při zemi a nechtěli ublížit originálům. Ale díky své erudici a zkušenostem dokázali Youngovy písně přetransformovat vkusně a místy i velmi zajímavě.
ACT, 2015, 50:48