Ilaria Graziano & Francesco Forni: Blues je náš odrazový můstek

Folk, blues a dolce vita. Tak se dá shrnout tvorba hráčky na ukulele a klávesistky Ilarie Graziano a kytaristy Francesca Forniho. Svůj debut From Bedlam to Lenane vydali roku 2012. Brzy se nevyhnuli přirovnání k dvojicím jako Snakefarm, The White Stripes, Gillian Welch a David Rawlings nebo Isobel Campbell s Markem Laneganem. Graziano s Fornim mají svůj vlastní hudební recept postavený na jednoduchých ingrediencích – výrazných hlasech a akustických nástrojích. Uhrančivé italské duo zpívá anglicky, francouzsky a španělsky, stejně jako v rodné italštině. Jejich nezapomenutelné koncerty jsou cestou napříč Mexikem i Texasem, mísí blues, folk, argentinské tango i neapolské písně.

 

Oba hudebníci mají kořeny u divadla a filmu, na kontě nespočet spoluprací s umělci jako Roberto Saviano nebo Paolo Sorrentino. V loňském roce vydali Ilaria s Francescem své třetí album Twinkle Twinkle, zrozené na cestách mezi Budapeští, Londýnem, Montrealem i Ženevou. V České republice se letos představí hned třikrát – v červenci na festivalu Colour Meeting v Poličce a Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, a 20. září se po několika letech vrátí do Prahy, kde vystoupí v Café V lese.

 

Pokud na někoho sedí nálepka eklektičnosti, jste to vy. Italové mísící blues, tango, country, šanson, folk a střídající jazyky…

Francesco: Myslíme si, že blues je hudební ingrediencí, kterou nalezneme ve středomořské muzice stejně jako brazilském saudade, v rebetiku nebo folkovém písničkářství. Je pro nás odrazovým můstkem. Naše první album From Bedlame to Lenane vycházelo z tradiční hudby, je to minimalistická deska s drsnějším zvukem a tradičnější bylo i pojetí psaní písní. Album Come2Me bylo už osobnější, ať už mluvíme o obsahu, nebo zvuku. Náš aktuální počin Twinkle Twinkle má hluboce intimní texty písní a je propracovanější i co se producentské práce týče.

 

 

Nelze neobdivovat váš výrazný vizuální styl dokonale odrážející vaši tvorbu, ať už mluvíme o obalech vašich alb nebo klipech. Kde čerpáte inspiraci? Nemohu se ubránit myšlence na spaghetti westerny…

Ilaria: Děkujeme, to nás těší. Ano, milujeme tu dusnou i do jisté míry smyslnou atmosféru těch filmů, práce Ennia Morriconiho se pro nás brzy stala naprostým hudebním základem. Hudba a obraz jsou pevně spjaté, skrze naše videa a fotografie chceme zvýraznit smysl a atmosféru našeho zvuku a pocitů, takže se nad tím samozřejmě zamýšlíme, i když vycházíme vstříc momentální náladě a vkusu. Inspiruje nás také mnoho umělců, ať už krmí naše uši, nebo ti, co podněcují naše přemýšlení o světě a lidstvu. Napadá mě Ry Cooder, David Byrne, John Lennon, Jimi Hendrix, Bob Dylan, Patti Smith… Byl by to dlouhý seznam.

 

 

Často jste popisováni jako poutníci krajinami i časem, říkáte, že domovem je koncertní pódium. Je místo, kde plánujete zestárnout, nebo se vidíte na cestách do konce vašich dnů?

Ilaria: Objevili jsme a zamilovali si spoustu míst, poznali rozmanité kultury a umělce. Je to obrovská výsada, která nám dovoluje sytit naše nápady a obohacovat naše duše. Musím dodat, že i když se vracíme do Neapole, cestujeme alespoň v naší představivosti díky hudbě, proto se můžeme nazývat cestovateli na plný úvazek (smích). Projeli jsme nedávno křížem krážem Kanadu, ta nás okouzlila, bylo to neuvěřitelné. Stále nám tam zbývá mnoho míst k objevování. Jsme Neapolitánci a to také znamená, že jsme docela pověrčiví a o svých snech nemluvíme.

 

Jaké byly vaše začátky?

Francesco: Oba pocházíme z Neapole, města s výbušnou hudební scénou, nebylo tak těžké se potkávat. Už je tomu dvacet let. Brzy jsme začali spolupracovat na mnoha projektech, což nás vedlo velmi přirozeně k tomu stát se stálým duem.

 

Máte za sebou i nečekané spolupráce, Ilarie, vy jste napsala píseň i pro soundtrack kultovního anime seriálu Ghost In the Shell. Jste příznivkyní dystopických snímků a povídek?

Ilaria: Skladatelku celého soundtracku Yoko Kanno jsem potkala v Neapoli během práce pro hudební doprovod k videohře. Od té doby jsem napsala a nazpívala mnoho skladeb k anime založených na Kannoiných kompozicích. Dystopické filmy zbožňuji, mnohé nejsou daleko od reality, neměla jsem ale do té doby moc ponětí o hudebním kontextu. Ta spolupráce mi ale brzy ukázala, jak obrovská scéna anime je.

 

 

U japonských témat ještě zůstaňme, vždyť jste nazpívala také duet s Marianne Faithfull pro soundtrack filmu The Girl from Nagasaki režiséra a slavného fotografa Michala Comteho. Film je inspirovaný Pucciniho operou Madame Butterfly.

Ilaria: Bylo úžasné zpívat s umělkyní, která je pro mě součástí jedné z nejinspirativnějších hudební epoch v hudební historii. Strávily jsme spolu krásný, ale pracovně velmi intenzivní den ve studiu.

 

Studovala jste prý malbu v Londýně, což je v podstatě opak toho, co dříve umělci dělávali – vždyť většina se jela inspirovat a učit právě do Itálie. Proč jste si zvolila Anglii?

Ilaria: Do Londýna jsem se vydala z mnoha důvodů, ale je pravdou, že jedna z věcí, kterou jsem přibalila, byl i malířský stojan. Musím přiznat, že to nebylo úplně nejproduktivnější období, byla jsem příliš zaměstnaná malováním si svého nového života v Londýně. Bylo toho tolik k objevování, že zastavit se před prázdným plátnem bylo téměř nemožné. Nakonec jsem v té době dala přednost psaní.

 

Stále se malování věnujete, nebo už dominuje hudba?

Ilaria: Dnes věnuji hodně času hudbě, pokud si chci najít nové, klidné místo v hlavě, pak se vracím ke kreslení a malbě. Inspirací jsou mé vnitřní pocity a jejich zjednodušení, malování je na to dobré. Považuji ho za velmi ozdravné, když si zkrátka potřebuji od všeho dát pauzu. Je to rozhodně něco, co mě bude navždy provázet.

 

 

Francesco, ani u vás není o zajímavé spolupráce nouze – hudba k divadelní hře Gomora z pera Roberta Saviana a Maria Gelardiho, spolupráce na hudebním doprovodu filmu Paola Sorrentina Následky lásky a mnohé další práce pro divadlo a film.

Francesco: Miluji divadlo, miluji skládání a produkování soundtracků. Pokaždé začínám jen v myšlenkách, skládám nápady a náznaky, z čehož na konci vznikne materiál, který bych si zprvu ani nedokázal představit. Proces psaní a tvoření na divadle je strhující a prožívat to s někým jako je Saviano, režisér Sepe nebo herec Alessio Boni, mi dává možnost dialogu se silnými osobnostmi a velkými profesionály. Sorrentino si vybral hudbu přímo z mého repertoáru. Ale na filmové soundtracky bych se rád zaměřil.

 

Hudba jižní Itálie je spjata s tarantellou a pizzicou, kterou českému publiku výtečně představili například Canzoniere Grecanico Salentino. Vypořádáváte se nějak s tímto dědictvím?

Francesco: Tarantella i pizzica jsou velmi tradiční hudební jižanské formy, je to naše důležité dědictví, dnes už ale ne tak běžně k vidění. Určitě se nepovažujeme za nositele nové tradiční italské hudby, ale hlásíme se k uměleckému temperamentu, který nás blízce propojuje s naší zemí.

 

Jih Itálie nyní strhává kulturní pozornost. Po Savianiho knihách o mafii, přišla Elena Ferrante s tetralogií Geniální přítelkyně. Kromě skvělé literatury mají díla společné i poměrně brutální scény plné násilí. Odrážejí podle vás skutečnost tvář italského jihu?

Ilaria: Itálie má mnoho tváří, příběh nemůže nikdy vylíčit kompletní obraz země a jejích obyvatel. Věříme v ozdravný proces, kniha nebo film by nás měly přimět k bližšímu prozkoumávání, abychom nezůstávali jen na povrchu a nehonili se za senzací.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *