Trnavskou zpěvačku a kytaristku Iku Kraicovou si pravděpodobně pamatujete z kapely Romanika. Ovšem jako sólistka pod uměleckým jménem Ildikó Kali už se také zapsala mezi nejvýraznější osobnosti toho, čemu z nedostatku přesnější terminologie říkáme world music. Na desce Zlatá panna (2021) zhudebňovala díla romantického básníka Jána Botta a ukázala jejich překvapivou současnou platnost. Na Jore jore v tom pokračuje, navíc přidala mj. verše Modrý sinokvet slovenského spisovatele a chartisty Dominika Tatarky či ukrajinský lidový text Kalina v zakarpatském dialektu. Co ale baví nejvíc, je její nebojácné odzbrojující fúzování ohlasů slovenské lidovky, šansonu a hudby z nejrůznějších koutů onoho „world“. Třeba s latinou.
Tak například: Řekli byste, že smícháním úpravy slovenské lidovky Zore, zore se západoafrickými rytmy a melodickými mustry musí vzniknout totální muzak? Ale kdepak. Zní to nejen přirozeně a soudržně, ale vznikla strhující písnička. Stejně tak přesvědčivý je výlet s pocitem orientu a středoasijských stepí Margita a Besná.
Stejně jako v případě Zlaté panny, vystačila si Ildikó Kali ve studiu v duu s producentem Milanem Tökölym, starajícím se o programování, perkuse (včetně těch laděných jako kalimba či marimba, podtrhujících „africký“ kolorit slovenských nápěvů), baskytaru, buzuki či vypomáhajícím autorce s kytarami. Pokud se ovšem mihnou hosté, „tančící perkusista“ Marko Dinjaški ze srbského dua Alice In WonderBand, flétnistka Sisa Michalidesová nebo Stano Palúch, tentokrát s mandolínou, nejde o samoúčel, ale o smysluplné a citlivé dobarvení specifického zvuku písně.
Ospravedlnitelnou zásluhou všelikých anket a soutěží není porovnávat neporovnatelnou hudbu, ale občas upozornit na něco opravdu zajímavého. Hlasující slovenských Radio Head Awards udělali dobrou službu desce, která si to zaslouží, když Jore jore přiřkli visačku nejlepší nahrávky world music.