Invalidní důchod: Kukly. Křest ohněm.

Úvodní tóny první skladby alba, přinášejícího jak reedici desky Kukly z roku 1997, tak EP Křest ohněm (1998), jež vyšla pouze na kazetě, klame tělem. Takže není to Flamengo a jejich Introdukce ke Kuřeti v hodinkách, není to dávná Omega, kroky patří Invalidnímu důchodu. A tím jakákoliv podobnost končí. Kapela, jež působila v Ústí nad Labem od roku 1990, již dávno ukončila činnost, alba jsou k nesehnání a je s podivem, že reedice nepřišla dříve.
Mluví se v souvislosti s jejich muzikou o undergroundu, padají slova o art rocku, ovšem jejich hudba se škatulkování hodně – naštěstí – vzpírala. V čem tkví jejich undergroundovost? Ano, kontakty a osobnost básníka Luďka Markse, autora naprosté většiny textů (a kapelníkova bratra), ovšem hudebně? Na rozdíl od eklektičtějších BBP neslyšíme ani stopu, natolik je to svébytná hudba. A pro zmínky o art rocku platí to samé. Jistě, měli klávesy, skladby jsou spíše delší. Ale co dál? Prostě jsme se škatulkami v koncích. Čítankovým příkladem je první píseň Stuhy – po zmíněných krocích a zvukové koláži, klouzavé kytaře s dynamickými perkusemi, kdy klávesy jedou jak hypnotické figury, znějí přitom až jako cembalo, tak silně rytmizují, převezme štafetu basa a její hybný riff, přijde zpěv, podkládaný varhanami, jež decentně preludují Bacha, anebo v hitu ze 60. let – a to jsme teprve v polovině téměř osmiminutové stopáže. Následuje ostře řezané sólo kytary, přechod perkusí, varhany a po chvíli lehce jazzová mezihra kytary a varhan a divoké flamenkové orgie. Skvělé, a píše-li vydavatel, že „Invalidní důchod nebyl nikdy doceněn, pro ucho undergroundového posluchače byl příliš náročný a do jiných hudebních vod zase ani netoužil vplout… snad tohle album znalcům připomene jeho kvalitu a posluchače, kteří ho neznají, příjemně překvapí“, nelze než bezvýhradně souhlasit. A dodat, že i osmadvacet resp. sedmadvacet let po natočení zní obě desky jako nahrané včera. O kolika nedávných albech, o starších ani nemluvě, se to dá říct?