Ve středu 4. února 2026 vydala ČTK zprávu: „V úterý večer pražští hasiči vyjížděli k požáru domu v Přední Kopanině. Po uhašení plamenů našli na místě mrtvého člověka, událost vyšetřuje policie.“ Tím mrtvým člověkem byl Ivo Medek Kopaninský, výtvarník a spisovatel. Letos v prosinci by mu bylo devadesát let.
Iva jsem znal čtvrtstoletí. Seznámil mě s ním nejspíš Viki Shock. Medek mě pak na konci jara nebo kraji léta 2000 seznámil pro změnu se Stanislavem Dvorským. V domě na Přední Kopanině spolu tehdy vybírali Ivovy práce pro kolektivní výstavu Přirozené známosti, která pak proběhla v srpnu v píseckém muzeu.
Tehdy na Kopanině jsem měl možnost vidět poprvé celou škálu Ivova díla. Některé kusy, už trochu zažloutlé, byly z padesátých let, ty nejnovější, ještě nedokončené, rozmalované na stojanu. Ivo tvořil intenzivně, překotně, impulsivně. Střídal techniky, jak se mu právě hodilo. Byl kutil, brikolátor, hračička. Maloval, kreslil, stříhal, lepil, razítkoval. Nejradši kolážoval. Občas taky ilustroval. Prostě rukodělný typ. A taky sběratel: čehokoli, všeho. Vetešník. Jeho kopaninský dům byl vlastně umělecký objekt. Všude bylo něco, co by se jednou mohlo hodit jako komponenta Ivova díla. Pracoval totiž nejen v ploše, dělal přirozeně asambláže, objekty, sochy.
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let měl blízko k surrealismu. Se surrealisty si ale
