tier.debut, 2022, 47:15
Sestavu IWIC (zkratka I Work In Communications, už název vtipně naznačuje, že půjde o komunikaci prostřednictvím volné improvizace) založil německý, v Athénách usazený kytarista, klávesista a „elektronik“ Marius Mathiszik, vydávající dříve pod uměleckým jménem Jan Matiz a s minulostí třeba v indie kapele Nausica, spolu s anglicko-italským bubeníkem a basistou Davem De Rosem. Což je profík, který hrával s Moloko, Roisín Murphy, Mulatu Astatkem, Rokií Traore či Jamiem Cullumem. První titul No Signal (2021) vydali IWIC ještě s Gustavem Penkou, se kterým spolupracovali i v projektu Forest Binary. Na druhé nahrávce se ovšem třetí do improvizačního mariáše prohodil za jinou zajímavou figuru. Britského saxofonistu George Crowleyho, známého v londýnském post-jazzovém undergroundu třeba z kapely Melt Yourself Down nebo ze skupiny trumpetistky a skladatelky Yazz Ahmed (která má zase v portfoliu Johna Zorna i Radiohead).
Svoji tvorbu na druhém titulu Kiss My Emoji Ring popisují IWIC jako „kosmické, radostné traverzování mezi post-krautrockem, jazzovou improvizací a elektronikou“. Přístup k hudbě označují jako „tekutý, svobodně rozprostřený, vysoce experimentální, ale nikdy brutální“. Dojem z nahrávky je opravdu spíše uklidňující, žádné free divokosti. Ale zároveň ani stopa podbízivosti uhlazeného „meditativního ambientu“, na to je hudba chvályhodně pestrá. Původní zvuk nástrojů někdy pod vrstvou zvukových efektů a zkreslení ani nepoznáte, jindy, například v kusu Nebula, probleskne z elektronických mlh klasicky, vznosně krásné melodické hledání a nalézání Crowleyova saxofonu. Někdy je základ hudby zcela rytmicky rozvolněný a nekonkrétní, jindy nese hudbu čitelný groove, pak zase dróna. Příkladná provázanost a komunikace tria přitom neprozrazuje, že nahrávka vznikla ještě v covidových podmínkách. Tedy „na dálku“ mezi Athénami a Anglií, kdy na sebe instrumentalisté reagovali prostřednictvím izolovaných webových sessions.