Bianca Casady, členka amerického sesterského dua CocoRosie a také umělecké skupiny Future Feminists, vystoupí v červnu v Praze. Nejprve se uvede 18. června v Colloredo- Mansfeldském paláci 
v rámci Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru přednáškou Na konci snu zvadla jako růže. O den později proběhne v Divadle Archa její sólový recitál s písněmi z připravovaného filmu The Dead Season. Autorku doprovodí na piano Jean-Marc Ruellan a Doug Wieselman (Antony & the Johnsons).
V červnu se představíte v Praze jako sólová zpěvačka a autorka. Proč celý projekt, který vedle koncertů zahrnuje i váš film, dostal název The Dead Season?
Je to téma, na kterém pracuji už několik let. Ráda navštěvuji krásná místa na konci zimy, kdy mizí všichni turisté a „prázdninoví lidé“. K této „mrtvé sezóně“ název mého projektu odkazuje. Jde o období, které se vyznačuje jistým druhem samoty, který mě hluboce inspiruje.
Ve vašem filmu vystupují Osamělý klaun, Bezruká panna a Vagabund Wino, kteří hledají domov. Je scénář částečně autobiografický? A vy sama ve filmu účinkujete?
Já sama se ve filmu neobjevím, i když mám velmi blízko ke všem postavám. V pocitové rovině je to totiž celé autobiografické. Moje představivost mi dovoluje převtělit se do kterékoli z těchto postav a vstoupit do ní. Ale stejně tak je součástí mé osobnosti a tvůrčí identity pocit, že vlastně nepatřím nikam. Ano, to podle mne s tématem hledání domova souvisí.
Žila jste na různých místech – na Havaji, v Iowě, v New Yorku, v Paříži. Kde se tedy dnes cítíte doma?
Já sama jsem si svým domovem.
Publikum vás zná jako polovinu sesterského dua. Proč jste se protentokrát rozhodla CocoRosie opustit a představit se jako sólová umělkyně?
Vždycky jsem vedle CocoRosie tvořila také sama. Nedávno jsem napsala a režírovala svou druhou hru, jejíž důležitou součástí je také hudba. Baví mě skládat hudbu jen za sebe, protože se pak nemusím nikomu a ničemu přizpůsobovat, mohu zpívat falešně…
V současnosti pracujete jak na sólovém projektu, tak na novém albu se sestrou. Jak se tyto desky budou od sebe hudebně lišit?
Já jsem ta temnější tvář CocoRosie. Tím pádem i můj sólový projekt můžete vnímat jako docela temný. A jak už jsem říkala, ráda zpívám falešně. Celá má deska bude zpívaná falešně…
To mohou vnímat posluchači. A v čem je největší rozdíl pro vás, viděno „vnitřníma očima“?
Když tvořím sama za sebe, jdu za svým instinktem a vedle mne nestojí nikdo, kdo by se mnou měl souhlasit nebo se pohádat.
Zatímco na albech CocoRosie dáváte přednost elektronickým nástrojům a méně tradičním zvukům, na koncertě v Praze vaše písně doprovodí zvuk akustického klavíru. Co pro vás zvuk klasického piana znamená?
V poslední době inklinuji čím dál víc ke zvuku akustických nástrojů. Lákají mě možnosti jejich přirozeného ladění, ale i jejich starobylost a křehkost. Fascinuje mě jejich historie i to, že se s časem rozpadají a zanikají.
Prozradíte něco o chystaném novém albu CocoRosie?
Bude nostalgické, sexy, plné poezie a staromódních lásek. Před několika měsíci jsem vedl rozhovor s bluesovým hudebníkem Otisem Taylorem, který názvem svého alba My World Is Gone odkazuje k mizejícímu světu amerických indiánů. Vy sama máte také indiánské kořeny.
Skutečně váš svět mizí?
Ano, je to smutný příběh. Bohužel jsme zničili světy domorodých lidí na celém světě.