Dva roky po syrovém projektu No Name přichází Jack White s deskou Frozen Charlotte, na které definitivně opouští studiové experimentování minulé dekády a vrací se k základní esenci své tvorby. Třináctiskladbový materiál vznikl v jeho nashvillském studiu Third Man ve striktně analogovém duchu. Zvuk je záměrně suchý, bez dozvuků, digitálního leštění či jakýchkoli syntetických výplní. Všechno stojí na bezprostřední souhře koncertně zocelené kapely, úderné dynamice bicích a charakteristických kytarových aparátech vytažených do bezprostředního popředí mixu.
Většina nahrávky tepe v přímočarém garážovém a bluesrockovém tempu. Kusy jako otvírák G.O.D. and the Broken Ribs nebo úsečná She’s in a Frenzy spoléhají na sevřené stopáže a nátlakové riffy, kde White uplatňuje svůj vypjatý zpěv až na hranu. Skladby jako takové jsou vesměs osekány na kost, riff střídá riff a úderná sóla jsou typicky nervní, většinou prohnaná agresivním analogovým fuzzem. Přitom deska nepůsobí jednostranně. Hodně toho odpracují použité zvuky, a pak také zábavné detaily, třeba zahuhlaná slide kytara v Raising the Grain White nebo hiphopový rytmus versus úplné kytarové šílenství v Derecho Demonico.
Míst na oddech, jako když se All Alone Again v půlce zlomí do krátké baladické pasáže anebo když v podstatě punkovou Dollar Bill protne bloumavá slide kytara, tu moc není, ale díky soudné elpíčkové stopáži to nevadí. Závěrečná Neighbors Blues pak celou desku uzavírá víc než pětiminutovým „jamem“, kde White svoje rozdivočelé kytary nechává vrstvit a doznívat ve vazbách.
Frozen Charlotte nepředstírá žánrovou revoluci a Jack White zřejmě ani nehledá nové publikum. Přišel s vlastně vcelku úspornou, zvukově jasně vyhraněnou a řemeslně sebejistou nahrávkou, která dává zapomenout na některé nepříliš přesvědčivé experimenty z minulosti. Vsadil na sevřený, energický, ale přitom osobitý a v kytarových partech místy až – v nejlepším slova smyslu – bláznivý kytarový rock, který nepotřebuje žádné další berličky.