Magazín UNI v novém kabátě se rozhodl alespoň ve velmi výběrové míře reflektovat také koncertní dění v žánrech, kterými se obvykle zabývá. Léto je ale především doba festivalů a tak dovolte alespoň telegrafický a velmi osobní průlet některými akcemi, které se v létě roku 2014 konaly. Je viděn očima člověka, pro kterého je návštěva takového festivalu už dlouhá léta spojením profesionální povinnosti s jedním z nejmilejších způsobů trávení „dovolené“.
TEMNĚ I OD PODLAHY
I když to přímo do léta ještě nespadá, nelze nezačít Respectem (14. a 15. června, park Ladronka, Praha). Letošní ročník, jako vždy velmi dobře zorganizovaný, měl pro mě osobně dva vrcholy. Prvním byl finský divous Pekko Käppi, který se svým podivným nástrojem jouhikko, který používá v podstatě jako elektrickou kytaru, předvedl temnou hudbu, hodně blízkou „garážovému blues“, z něhož vzešli třeba dnes velmi slavní The Black Keys. Jouhikko se údajně katolická církev snažila zcela vymýtit coby ďáblův nástroj – a po shlédnutí jeho vystoupení není divu. Druhý zásadní zážitek Respectu přinesl louisianský houslista a tahací harmonikář Cedric Watson. Nevzpomínám si, že bychom kdy na českém pódiu slyšeli tak autentickou a od podlahy zahranou cajunskou muziku. Watson je ve svém žánru světová extratřída a teď už víme proč.
DUNAJ!
A teď už do opravdového léta. To pro mě začalo Litoměřickým kořenem (4. a 5. července, letní kino, Litoměřice). Ten slavil letos dvacetiletí a jeho pořadatel Michal Hanzl se rozhodl udělat programový remake ročníku prvého. Takže až na výjimky, kterými byl program rozšířen, hrály kapely, jež už leccos pamatují a jejich „výsluha let“ svědčí o tom, že nejde o žádné žabaře. Jestli ale na některé vystoupení budu obzvláště dlouho vzpomínat, bezesporu to bude blok dua Václavek – Ostřanský. Někdejší architekti soundu brněnské alternativy spolu nebyli na pódiu třináct let a vyslyšeli Hanzlovu prosbu, aby aspoň několika písněmi připomněli, že na prvním ročníku Kořene hrál i Dunaj, nejlepší česká kapela 90. let. Když jsem za nimi se zamáčklou slzou v oku běžel po vystoupení, abych jim poděkoval, poznamenali se špatně skrývaným pohnutím v hlase: „Koukáme, že jsme mívali docela hezké písničky…“ Tak na to vemte jed!
PĚKNĚ I NA UNI SCÉNĚ
Konec následujícího týdne patřil Boskovicím (10.–13. července, Boskovice). Vzhledem k tomu, že se jedná o akci vydavatele tohoto magazínu, nesluší se pět přehnanou chválu. Spokojím se tedy jen s tvrzením, že i tentokrát tu bylo moc hezky a nejen hlavní koncerty v letním kině, ale i ty, které na menší scéně zaštiťuje právě tento časopis, mnohdy patřily k objevným, jaké na jiných akcích nevídáte.
ZPÁTKY K LEDZEP NE A NE
A červencová festivalová parádní jízda se přenesla severněji, na Colours of Ostrava (17.- 20. července, Dolní oblast Vítkovice). Mám dojem, že lepší program nejvýznamnější z našich velkých festivalů ještě neměl. Lítal jsem od čerta k ďáblu, z málokterého bloku jsem slyšel víc než polovinu, protože na druhém konci areálu už začínal další účinkující, kterého jsem „musel“ vidět. Byly jich za ty čtyři dny snad desítky, zmíním jen tři z těch nemnoha, které jsem si nemohl nedat celé. V první řadě vlasatý miláček Robert Plant, který zahrál nejen do afrického trancovna upravené hity Led Zeppelin, ale i ochutnávky z nového alba, které vychází právě v těchto dnech. A bylo jasné, že to bude bomba, kterou opět už poněkolikáté Plant jasně naznačí, proč nechce vyslyšet volání celého světa po reunionu s Pagem, ale má potřebu objevovat pro sebe stále nové výrazové prostředky. Srdce mi ovšem velmi zahřál i bluesman Seasick Steve. Sleduju ho už dlouho, z jeho posledních, poněkud přearanžovaných desek moc nadšen nejsem, ale v Ostravě vystoupil v klasickém duu: jen on se svými podomácku dělanými kytarami a divoký bubeník. Za takové blues by se nestyděl ani Iggy Pop. A abychom stále nemluvili jen o „starcích“, velmi potěšil objev letošního roku, „elektronický soulman“ z Austrálie, říkající si Chet Faker. Jeho jemné písničky se silnými melodiemi, skvělý zpěv i „polidštěná“ elektronika slibují, že se zrodila osobnost, jež má naději sjednotit i poslední zbytky znepřátelených generačních vrstev.
ORGASMUS
A na závěr ještě Trutnov, totiž, od letoška, Trutnoff (14.–17. srpna, Na Bojišti, Trutnov). Jeho dvěma hlavním hvězdám jsem dohromady napočítal neuvěřitelných 149 let, ale elán a ohlas jejich vystoupení by jim mohli závidět i dvacátníci. Samozřejmě Patti Smith (rozhovor s ní najdete na str. 21–22 tohoto čísla UNI), která od volnějších až šansonovitých písniček postupem času přidávala grády, až vyvrcholila v rock’n’rollovém orgasmu, při kterém vzalo zasvé všech šest strun její elektrické kytary. A Jiří Suchý? Pochyboval snad někdo, že v Česku existuje člověk, který by si s ním rád nezazpíval Pramínek vlasů?
Možná jsem jen měl kliku, ale festivalovou návštěvnickou krizi jsem nikde nezaznamenal. Mluví o ní pořadatelé akcí, na které nejezdím. Což si přeberte, jak chcete…