Jak hudba roku 1966 změnila svět

Po DeCurtisovu Reedovi (UNI 12/2017) a Hoganových Ulepených prstech (Jann Wenner a jeho Rolling Stone Magazine, (UNI 2/2018), pojednává tato poslední část našeho triptychu recenzních esejů o nejlepších knihách žánru hudební publicistiky z poslední doby o doplněné a nově vydané knize 1966 – The Year the Decade Exploded z pera prvotřídního britského znalce oboru a veterána rockového psaní, Jona Savagea (Faber and Faber, London, 2016/2018).

 

V dějinách populární hudby byly roky špatné i roky naopak skvělé. Jedna stará německá teorie dokonce hovoří o dvacetiletých intervalech měnící se kvality tzv. Gebrauch Musik (spotřební hudby), kdy sudá desetiletí obvykle přinášela to lepší z ní. Řada lidí soudí, že vyloženě špatná období pro angloamerickou popmusic představovaly kupříkladu roky 1960, 1975 nebo 1997.

Z pohledu autora byl rok 1966 naprosto odlišný. Šlo o vývojový klimax a obrovský impuls k pohybu vpřed z celé dekády 60. let, nepřekonaný již ani o něco pozdějšími výboji hippies, flower power či přelomovými festivaly Monterey či Woodstock. Celá pop kultura – umění, film, muzika, životní styl mládeže – se po prvním „nakopnutí“, kterého se jí dostalo v roce 1963 (Beatles, label Tamla Motown či The Beach Boys) se začala nekontrolovatelně řítit kupředu.

Savageovi bylo v onom roce třináct let, tudíž, jako vnímavému -náctiletému, kteří jsou na změny popkulturního zeitgeistu nejcitlivější, mu proto dnes musí být naprosto jasné, o čem mluví. Navíc je rovněž autorem publikace England’s Dreaming (1991), dosud nejautoritativnější kdy vydané historie punku, stejně jako dalšího objevného tlustospisu s názvem Teenage (2007), v němž zase zevrubně pojednal prehistorii a chronologický vývoj mládežnických subkultur v dějinách lidstva, od prvotních societálně-politických stylotvorných impulsů z let 1875–1945 až po vlastní kulminaci projevů tohoto fenoménu – ať již teddy boys, mods, skinů nebo goths – v Londýně či New Yorku v době relativně nedávné.

Savageova nová kniha 1966 je koncipovaná jako soubor dvanácti esejů pro každý z měsíců onoho roku a svoji disputaci vždy zaštiťuje nejvýznamnějším singlem, který byl v dotyčném měsíci vydán. Ale pozor, Savage je rafinovaný! Místo toho, aby svoji knihu začal lednovou inspirací, kupříkladu hitem Keep on Running od The Spencer Davis Group nebo beatlesáckým singlem Day Tripper , které tehdy kralovaly hitparádám, svoji parádní knihu začíná několikastránkovou meditací o obskurní kapele z Birminghamu, která si říkala The Uglys (Hnusní) a jejich poněkud znervózňujícím varováním před nukleární katastrofou v písni The Quiet Explosion.

Volba této písně podporuje jeho celkové pojetí díla v tom smyslu, že rok 1966 byl rok plný nejistot, politicky, ekonomicky i jinak. Začala eskalovat válka ve Vietnamu a stále ještě doznívala hysterie kolem možného nukleárního střetu mezi oběma velmocemi, která v západní společnosti vyvolávala „marasmus strachu, zmatku, rezignace, beznaděje a zloby.“ A to platilo pro oba póly společnosti – „revolucionáře“ stejně jako konzervativce.

Savage vypichuje tehdejší britský kultovní film Karla Reisze Morgan: případ zralý k léčení (ještě na samém prahu nastupující bolševické normalizace počátkem 70. let skvělý docent Kučera z FAMU odvážně přednášel k tehdejším pokladům západní kinematografie promítaným včetně tohoto v pražském filmovém klubu v Klimentské ulici). Film byl v Anglii nasměrován na obecenstvo, nažhavené na tehdy propuknuvší rituál oslavy kultu mládeže, nejnovější módy a peněz v tzv. swingujícím Londýně, jak se mu tehdy oprávněně říkalo. David Warner v titulní roli v něm představoval dlouhovlasého umělce pocházejícího z dělnického prostředí, který se oženil s dívkou původem z vysoké buržoazie (paradoxně ji hrála Vanessa Redgrave, odjaktěživa zarputilá neomarxistka). Film popisuje Morganův postupný osobnostní rozpad v důsledku toho, jak jeho nově získaná „beztřídnost“ osudně koliduje s jeho striktně stalinistickou výchovou.

 

Ženská práva a LSD

Rychle se měnící společenské prostředí a nové výrazové prostředky popkultury v Británii (ale i v Americe) náhle tehdy vytvořily prostor pro nebývalou angažovanost žen, a to nejenom v klasické roli „spotřebitelek,“ ale zcela bezprecedentně též samotných „tvůrkyň“ komplexního popkulturního procesu. Savage poukazuje na obrovský vzestup módní dámské (a ženami založené) oděvní značky Biba či televizní hudební show Ready Steady Go! vysílané na stanici ITV, která začala uvádět ženské interpretky typu Dusty Springfield, na jedné straně, avšak, na straně druhé, zoufalou absenci prominentních ženských osobností v sílících hnutích za občanská práva na obou stranách Atlantiku.

Nabízí se otázka: jak na tom byly se svými právy a možnostmi uplatnění ženské popové hvězdy v onom roce 1966? Termín sexismus tehdy ještě neexistoval. Avšak v Británii si v té době žena ještě sama nemohla úředně otevřít třeba vlastní bankovní účet bez prokázaného souhlasu svého manžela. Ani na samotné extravagantní prvky tehdejších vznikajících nejmódnějších oděvních trendů nebylo nahlíženo zcela jednoznačně. Jedna z prvních průkopnic, zmíněná zpěvačka Dusty Springfield, například několikrát pod tlakem okolí zkolabovala, a to nejenom na pódiu, ale třeba i v kavárně, kdy jí lidé fascinovaně a mnohdy nepřátelsky civěli doslova do úst.

Pilule amfetaminu sice pomáhaly popovým hvězdám přežít útrapy dlouhých turné a na trh se dostávaly i další stimulanty. Na začátku roku 1966 bylo LSD ještě legální a sloužilo pro lékařské experimenty s léčením schizofrenie a homosexuality. Náhle se však o něm začaly šířit neuvěřitelné zvěsti, jež byly „mimo chápání většiny lidských bytostí.“ V dubnu toho roku americká kapela The Dovers vydala singl o své vlastní zkušenosti s kyselinou lysergovou. Měl název The Third Eye a popisoval jen mírně přefiltrované zážitky z jejich tripu, „okna do jiného světa, svým vyzněním spíše lekavé než přinášející „osvícení“.

Jaká byla reakce tehdejších předních a trendy razivších britských časopisů pro mládež jako Fabulous nebo Rave na popové songy inspirované LSD? Většina autorů článků sílu této drogy nikdy nezkusila, soudí Savage, ale zájem v avantgardních vrstvách společnosti začal narůstat. V červenci toho roku dokonce BBC TV oficiálně natočila průběh jedné londýnské veřejně pořádané LSD párty pro svůj zpravodajský program s názvem 24 Hours. Bulvární časopis The People se nějak o tomto programu dozvěděl ještě před jeho odvysíláním a otiskl článek, v němž se psalo něco jako: „považte, takový skandál, pod vlivem LSD tam dokonce tančí chlapi s chlapama!?!“

 

Na scéně je rychlost

Třebaže tehdy vydaná, ale málokým rozpoznaná nebo pochopená lysergová meditace Beatles s názvem Tomorrow Never Knows byla stěží nějakým validním indikátorem budoucího vývoje popkultury. V onom roce se naopak událo něco, co tehdejší novou hudbu pro její vyznavače poznamenalo daleko hlouběji: zvýšila se její samotná fyzická rychlost, jakoby v souladu s náhle se zrychlujícím vývojem celospolečenských změn.

Na scéně černošského soulu, kde společenské změny dokonce předběhly dobu a byly jediným místem, kde černoši získali skutečný respekt, úctu, obdiv a úspěch, na rozdíl od často tragicky vyústivších epizod jejich gándhíovsky nenásilného boje za občanská a volební práva v USA (Selma v Alabamě a podobné smutné události), přišel Wilson Pickett s krkolomně frenetickou vyřvávačkou Land of 1000 Dances. V Los Angeles zase bílá kapela Love nahrála singl Seven and Seven Is, což je 90 vteřin zuřivých bicích a vyštěkávaného, posedlého textu, jež nakonec vyústí v imitaci zvuku nukleární exploze.

Zaznamenáme však též snahy tehdejší novou pop music naopak zase zpomalit. V témže roce byly totiž v Anglii současně rovněž velmi populární sladce cukrkandloví baladýři typu kapely The Seekers nebo zpěváka Vala Doonicana. Došlo dokonce i na pokus celý hudební trend zvrátit zpět. Tak Savage vysvětluje gigantický úspěch, kterým publikum zahrnulo píseň Winchester Cathedral od souboru The New Vaudeville Band, jež není nic jiného než hravou zvukovou koláží inspirovanou „výboji“ a uvažováním z 20. let minulého století (v Čechách s ní tehdy slavil obrovský úspěch i Václav Neckář s česky připoskládaným textem a pod názvem Chrám Svatého Víta).

Savage tak neopomine svým diskursem pojednat ani velmi nepravděpodobné hity onoho roku 1966. Zmíněná Winchester Cathedral totiž nakonec vyhrála cenu Grammy za nejlepší píseň roku a porazila tak Good Vibrations od The Beach Boys nebo Reach Out I‘ll Be There černého kvarteta Four Tops ze soulového labelu Tamla Motown. Podobně Savage připomíná v Americe vůbec nejprodávanější singl roku 1966, jímž byla dnes již pozapomenutá a ryzím vlastenectvím nadupaná píseň Ballad of the Green Berets v přednesu vrchního seržanta speciálních jednotek U. S. Army, Barryho Sadlera. Samozřejmě již předtím se objevily písně s méně či více zřetelně vyřčeným názorem na válku ve Vietnamu (na podzim 1965 vzal hitparády útokem singl Barryho McGuira s názvem Eve of Destruction, což byl apokalyptický, velmi ponurý výhled na konec světa, až přijde Armagedon), ale deska seržanta Sadlera byla upřímným pokusem názorově kontrovat v celospolečenském diskursu. Její vydání zaznamenalo přelomový moment, kdy tato válka byla již realitou a tudíž, nebyla pouze salónní parketou pro levičáky, protestující studentské máničky anebo naivní folkniky, ale i vojáky, kteří v ní umírali.

Její text je cyklický a vyzněním upřímně zoufalý. Přáním vojáka umírajícího v bitvě kdesi v deltě Mekongu je, aby jeho syn doma v Americe se vydal ve šlépějích svého otce a stal se také Zeleným baretem. „Jakožto projev vojensky nastaveného obrazu stavu mysli, tento text nemá v populární hudbě obdoby,“ píše Savage. Je nutno dodat, že tato Sadlerova deska ve své době prokazatelně pomohla zvýšit volební preference tehdejšího prezidenta Lyndona Johnsona! Lacině dodávám: a potom, že obyčejná popmusic nemůže měnit svět…

 

Křehký smutek

Savageova kniha 1966 čtenáře pohltí, protože její autor je popkulturním publicistou v tom nejlepším smyslu slova. Je pohotový a jde přímo k jádru věci. Neplýtvá slovy a pojedná i tu nejprofláklejší odrhovačku maximálně zajímavě a bez vaty. Někdejší cukrkandlový superhit Johna Leytona Johnny Remember Me je pro něj prostě „stařeckou křečí“ a o vynikající vypalovačce Tell Me That You Love Me Jamese Browna píše, že „její text je ničím, na slovech zde nezáleží. Na čem naopak záleží, je způsob, jímž Brown žene tempo a rytmus songu pořád kupředu, jakoby to stále nebylo dost.“

Na jiném místě knihy Savage zase tvrdí, že „pod chaoticky překotným vývojem hudebního panteonu roku 1966 jako by stejně bilo skryté srdce přetrvávajícího, všudypřítomného a křehkého smutku,“ a sice onoho druhu, který ve své skladbě How Can We Hang on to a Dream vykreslil americký písničkář Tim Hardin. Tato mistrovská Hardinova miniatura byla sice hitem pouze na jednom pirátském, z lodi ukotvené u pobřeží, vysílajícím rádiu, „ale její křehký smutek a protagonistovy pochybnosti a nejistoty prosákly jako krev obvazem do nálady všech prosincových hitparád onoho roku.“

Na samém konci roku 1966 začalo na severu Anglie a ve Skotsku silně sněžit a přišly kruté mrazy. Navíc těsně předtím (21. října) došlo k obrovské tragédii ve vesnici Aberfan ve Walesu, kde vlivem lajdáckosti úřadů a samotných majitelů uhelných dolů došlo k výbuchu metanu v jedné ze šachet, nad níž byla v budově bývalé koksárny umístěna škola pro děti horníků. Zemřelo tehdy 28 dospělých a 116 malých dětí. To velmi hluboce poznamenalo dobovou veřejnou náladu v celé Británii. Dva týdny poté vyšel pověstný singl Toma Jonese s názvem Green, Green Grass of Home, který vyznívá jako melancholický morytát o vlastenectví a mementu smrti a který dosáhl obrovského prodejního úspěchu v celé zemi. Zde Savage velmi prozíravě spekuluje, že v éře, kdy dávno ještě neexistovaly charitativní akce typu Band Aid či Farm Aid, šlo nepochybně o soucitný projev duchovní spoluúčasti tragédií zasaženého národa, který se navíc teprve vzpamatovával z právě probíhajících společenských změn.

Britská mládež, jež si nově zamilovala černošskou hudbu a umělecké experimenty vůbec, byla zase současně svědkem zjevení Jimiho Hendrixe v Londýně, úspěchu jeho prvního singlu Hey Joe a Hendrixova katalyzátorového efektu, jímž dokázal spojit nejnovější společenské trendy do kaleidoskopické koláže zvuků, barev, chování a módy. Tisk začal používat výraz „psychedelie,“ byl otevřen pověstný klub UFO, v němž poprvé zazářili Pink Floyd. Premiéru měla televizní adaptace Alenky Lewise Carrolla, kde byla jeho knižní zvířátka transponována do lidských bytostí a výsledek nesl název Alice in Psycholand.

Podle Jona Savagea byl rok 1966 současně vrcholem a inaugurací půlstoletí trvající celospolečenské svobody. Jeho rozkvět vedl k větší sociální toleranci a otevřenosti a přivedl popkulturu k roku 1970, jež je podle něj hudebním summitem všech dob. Možná je na místě připomenout i fakt, že Jon Savage je též autorem několika skvostných, epicky pojatých CD kompilací songů z různých tehdejších období a lokálních scén.

Svými politickými, kulturními a společenskými proměnami, rok 1966 „dosáhl“ něčeho opravdu životaschopného a reálného. Savage tento historický milník nazývá „apogeem jistého druhu kapitalisticko-demokratického hédonismu postaveného na tvůrčí aktivitě a rozkoši.“

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *