Jeho jméno jsem poprvé zaregistroval v lednu 1978, kdy jsem si náhodou koupil časopis Melodie. Bylo mi čtrnáct, předtím mě hudba nijak zvlášť nezajímala, a teď se mi otevřel úplně nový svět. Brzo jsem si všiml, že zvlášť zajímavé články píše Jiří Černý. Melodie tehdy měla náklad 120 000 výtisků, a přesto byla těžko k sehnání, i zájemci o předplatné prostě měli smůlu. A tak jsem vždycky ve dnech, kdy měla Melodie vyjít, vstával o hodinu nebo dvě dřív a před cestou do školy obíhal novinové stánky široko daleko. Ale stálo to za tu námahu: třeba během roku 1979 tam vycházel Černého seriál o Beatles, to jsem se pokaždé nemohl dočkat dalšího čísla.
V roce 1979 jsem se také s Jiřím poprvé osobně setkal, na jeho Antidiskotéce ve Valašském Meziříčí. Na všechny dotazy mi trpělivě odpověděl, působil neobyčejně sympaticky a hudba, kterou ve svém pořadu pouštěl, byla úžasná. V roce 1983 – to už jsem v Praze studoval vysokou školu – otevřela Sekce mladé hudby kurs hudební publicistiky a Jiří Černý byl jedním z lektorů. Samozřejmě jsem se přihlásil, stal jsem se tak spolužákem Aleše Opekara nebo Vladimíra Vlasáka. Jirkovi jsem pak občas nosil své články k posouzení, byl ke mně vlídný a brzy mi nabídl tykání.
Během let jsme spolu měli tolik zajímavých debat, až jsem postupně došel k myšlence, že by bylo dobré je nějak zachytit. A tak jsem Jirkovi v roce 2004 na jednom večírku nabídl, že bychom mohli udělat knižní rozhovor. Ani se moc nerozmýšlel; zřejmě si, stejně jako já, pořádně neuvědomil, kolik s tím bude práce. Nakonec to trvalo skoro dva roky, Jirka během té doby těžce onemocněl, naštěstí se aspoň částečně uzdravil. K jeho sedmdesátinám jsme to sice nakonec nestihli, ale měli jsme tak víc času, a hlavně jsme změnili vydavatele, což rozhodně bylo dobré rozhodnutí. Knihu Kritik bez konzervatoře vydal koncem roku 2006 Galén.
Probrali jsme v ní snad vše důležité z Jirkova života: dětství v rodině dámské krejčové, studium žurnalistiky, práci v redakci Československého sportu a Mladého světa, politicky motivovaný vyhazov z Mladého světa, rozhlasovou hitparádu Dvanáct na houpačce i politicky motivovaný zánik Houpačky, tři knihy, které mu v šedesátých letech vyšly, i tu čtvrtou, nakonec zakázanou. Podrobně jsme mluvili o hudebních časopisech, do nichž Černý psal, o Antidiskotékách, které začal dělat v době, kdy mu bylo jasné, že ho do rozhlasu už nepustí. Černý rozhodně nebyl typem posluchače, pro něhož hudba začala rock’n’rollem: od dětství poslouchal klasiku a dobře se v ní vyznal, rock ho zprvu moc nebavil a psal o něm hlavně proto, aby pronásledovaným a zatracovaným muzikantům pomohl. Zůstal mu nadžánrový nadhled a vědomí širokých kulturních souvislostí. Jak se hudební scéna vyvíjela, také Černý rozvíjel svůj široký přehled a hluboké porozumění novým věcem. Po několik desetiletí dokázal sledovat dění opravdu intenzivně, a jen málokdy se ve svých názorech mýlil.
V Kritikovi bez konzervatoře byla řeč i o nepříjemných věcech, třeba o soudu, který následoval po vydání knihy Hvězdy tehdejších hitparád (1989). Jeho první manželka se dožadovala uznání svého spoluautorství a soudní při po několika letech vyhrála. Pro Jirku to byla velmi těžká situace; musel tehdy o sobě číst nejen útoky v tisku, ale čelil i pokusu opět mu zakázat rozhlasové pořady. V našem knižním rozhovoru jsem se k tomu sporu o autorství snažil přistupovat neutrálně. Samozřejmě jsem nebyl u toho, když kniha Hvězdy tehdejších hitparád vznikala, ale způsob, jakým Jiří píše, znám opravdu důkladně. Taky jsem se detailně seznámil se soudním spisem a udělal jsem si dost jasnou představu o tom, že ten rozsudek byl nespravedlivý.
