Ještě jednou se vracíme k World Music Expo 2025, tedy WOMEXu, který se v říjnu konal v Tampere. Tentokrát se na něj podíváme očima našich dvou redaktorů – Jiřího Moravčíka (JM) a Anny Mašátové (AM), jež se navíc stala po Petru Dorůžkovi (2007) a Zlatě Holušové (2019) třetí zástupkyní České republiky v prestižní porotě Womexu, tedy mezi tzv. Samuraji. V jejich dialogu se střetávají dojmy z finského ročníku festivalu, debata o smyslu a potřebě podobných akcí i reflexe konkurenceschopnosti českých kapel na světové scéně.
JM: Stát se v historii Womexu už potřetí Samurajem znamená čest nejen pro naši zemi, ale i pro dotyčného, letos pro tebe. Z minulosti víme, jak hodně si Petr Dorůžka a Zlata Holušová takového zvolení mezi sedm Samurajů, kteří vybírají hudební program na showcase Womexu, vážili. Jak si reagovala, když tě mezi letošní Samuraje přizvali? Já bych asi spadl ze židle.
AM: Ano, tos popsal trefně. V galerii na výstavě jsem začala hystericky brečet, myslela jsem si, že jde o nějaký spam. Byla jsem opravdu v šoku a cítila se nepatřičně.
Poprvé jsem byla na Womexu v roce 2015 v Budapešti, i když jsem o něm věděla už dříve, především díky tobě a Petrovi Dorůžkovi. Tenkrát jsem ale musela opravdu hodně šetřit; myslím, že jsem dostala i nějaký grant, jinak je to poměrně drahá záležitost – jen vstupenka stojí několik set eur. I proto jsem rozhodně nebyla na všech ročnících. Po covidu jsem byla poměrně dlouho mimo, až loni jsem se znovu vydala do Manchesteru, a necítila jsem se proto s world music komunitou tolik spjatá.
Tou ubrečenou reakcí jsem popravdě překvapila sama sebe. Vlastně jsem tomu ještě úplně nevěřila, dokud mi k mé odpovědi, že do toho jdu, nepřišel druhý potvrzující e-mail.
Ale skromnost stranou – i když impostor syndrom je u mě téměř permanentní. Na Womexu jsem sice párkrát chyběla, ale aktivně jsem jezdila na jiné konference, třeba Czech Music Crossroads, Ment nebo World Music Festival Bratislava. Byla jsem také rok mentorkou balkánských kapel Alice in WonderBand a Pjev v programu Most. Prostě jsem se neflákala…
AM: Vzpomeneš si ty na tvůj první Womex, případně nějaké momenty, které máš s akcí spojené a z hlavy je nedostaneš?
JM: Aby ne, bylo to v roce 2006 v Seville. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem najednou stál tváří v tvář svým zahraničním publicistickým hrdinům a představoval se lidem z labelů, se kterými jsem si dosud jen psal. Ocitl jsem se uprostřed komunity spřízněných duší, a ještě víc pochopil její antibyznysové snažení představovat v Evropě naprosto neznámou hudbu. Každý následující ročník mě na Womexu čekalo nějaké překvapení a veletrh se pro mě stal stěžejním bodem mé práce.
JM: Můžeš přiblížit, jak takový výběr Samurajů probíhá a co to vlastně pracovně obnáší?
AM: Jak probíhá výběr poroty, nevím, není to něco, o co byste se mohli přihlásit. Předpokládám, že vzhledem k tomu, že nás bylo pět – Luisa Piñeros z Brazílie, Patrice Agbokou z Kanady, Jan Hooze z Belgie a Tapio Korjus za pořádající organizaci z Finska – se Womex snaží o vyváženost ve všech směrech, ať už co se týče zastoupení kontinentů, nebo genderu.
Zadání bylo přitom poměrně prosté. Projít zaslané přihlášky, zhodnotit, jak se nám líbí hudba, a zjistit, zda jsou projekty tzv. „hotové“ či připravené. Jinými slovy, mají dobrá live videa, management, biografie a jsou ve stavu, kdy se jim vystoupení na Womexu vyplatí. Vystupující totiž musí kompletně zaplatit své náklady, ubytování, cestovné a vystupují zdarma. Často jde o částky v tisících eur, nemluvě o vízech. Celkem dorazilo asi 1 300 přihlášek.
Womex jsem za ty roky poznala z mnoha stran, jako začínající novinářka, jako manažerka kapel, kdy jsem pomáhala Ponk a Invisible World, nebo jako vystavující, když jsem se starala o stánek České republiky v rámci práce pro exportní kancelář SoundCzech. Byla jsem aktivní i v rámci konference, jako panelistka a mentor.
Takže jsem poslouchala jednu kapelu za druhou, dělala si poznámky a sledovala zaslané podklady. Popravdě většina kapel to nemá dobře poskládané nebo se prezentuje zmateně. Například pošlou video, rider a bio, a vše se od sebe liší, třeba počtem lidí nebo nástrojů. Pokud člověk neví, co reálně uvidí na pódiu, rovnou škrtá.
Porota se schází na jaře v Berlíně na víkend, o kterém se moc nenaspí. Sedíte v
