JAKUB KÖNIG: Astronauti

Druhé album Jakuba Königa pod vlastním jménem, tedy bez kuchařské čepice, kapely či projektu, tematicky navazuje na to první, Hvězdy (2023). Tj. přes kosmická podobenství poeticky reflektuje lidskou pozemskou každodennost. Königovu každodennost. Deska je opět hodně o egu, což je v případě sugestivní, niterné tvorby nejen v pořádku, ale možná jediné možné. Protože autor píše o člověku, kterého nejlépe zná, byť se v něm (jako každý) vždy úplně nevyzná, o situacích, jaké hluboce prožíval, a to takovým způsobem, že se s ním leckdo snadno ztotožní. Jde také o naši každodennost.
Hned úvodní píseň Zakopaný dokáže „rozsekat“ (myslím, že jsem tenhle nový výraz ještě nikdy nepoužil, jenže sem padne) tím, jak výstižně popisuje pocit bezmoci vůči nepravostem světa. Příběh následujícího textu Neletím zdánlivě jen o tom, proč autor nelétá s rodinou na dovolenou, může poté vyznít málem banálně, dokud se v závěru neozve zobecňující pointa – nasamplovaná věta: „Cítit úzkost je dneska normální.“ Další zvláště působivá trefa do černého šípem zdánlivé banality? Lo-fi hiphopová vyprávěnka Plán. Obecně platná, ale mrazivě přesně zapadající zvláště do atmosféry doby po volbě vlády národní ostudy. Dojem ze všech odvyprávěných depek je osvobozující. Ve smyslu známé poučky, že definování problému je nutnou podmínkou jeho řešení. A pojmenované zlo je menší než to záhadné.
Hudebně jsou Astronauti hrubozrnější a rozháranější než Hvězdy, což považuji za adekvátnější Königovým výpovědím. Producent Aid Kid trefil správnou míru zvukové nakřáplosti a živelné naléhavosti, ať už využívá elektroniku nebo „živé“ nástroje. Což nijak nebrání zpestřujícím vstupům hostů (Ondřej Galuška, Petr Ostrouchov či Nivva).
Dokonale odzbrojující je Königova vlastní charakteristika alba i tvorby obecně, uvedená v tiskové zprávě: „Je to můj soukromej návod, jak nepodlehnout strachu a pocitům beznaděje.“ Takový návod se dneska zatraceně hodí.