Přestože je na hudební scéně už bezmála tři desítky let a má za sebou řadu projektů, z nichž některé patří k nejrespektovanějším počinům na naší alternativní scéně, teprve 22. září vydá JAKUB KÖNIG první album pod svým vlastním jménem. Mluví se o něm jako o sólovém, což je trochu nepřesné, protože se ve studiu při jeho nahrávání sešla řada špičkových českých hudebníků a dva z dnes nejvyhledávanějších producentů, Petr Ostrouchov a Aid Kid. S protagonistou desky, která dostala název Hvězdy, jsme si povídali o často klikatých zákrutách, kterými cesta k ní vedla.
Když si člověk zadá tvoje jméno do Googlu, jako první popis tvojí profese se objeví „český bloger“. Ani slovo o hudbě nebo malování. Co to s tebou dělá?
Nic moc. Dřív jsem si svoje jméno vyhledával na Googlu častěji, abych viděl, jestli se nějak prolíná s kapelami nebo jestli někdo nenapsal třeba recenzi na knížku. Ale pak jsem si nastavil určitá pravidla vnitřní hygieny a řekl si, že se věcmi, které nemůžu ovlivnit, nebudu nijak extra zabývat. Tohle označení asi vzniklo v době, kdy jsem byl na internetu nejviditelnější. Blog si píšu od roku 2003, tehdy ještě „být bloger“ něco znamenalo. Měl jsem z té sféry hodně kamarádů, psát na blog byl velký boom, mezi blogery byly velké hvězdy. Takže možná proto se mi tohle označení automaticky objevuje jako první. Starosti mi to nedělá. Vždyť je obecně těžké říct jedním slovem, co člověk vlastně je. Dlouho jsem byl taky textař a copywriter. Asi záleží na tom, co si algoritmus vybere.
Novináři, kteří píší nějaké názorové články, třeba recenze, se občas setkávají s pochybnostmi, kde berou tu jistotu, že jejich názor někoho vůbec zajímá. Kde bere tuhle jistotu bloger, který píše o svých soukromých, často i docela intimních prožitcích, nebo názorech na spoustu věcí kolem sebe?
To vůbec není součástí celé té věci. Je to podobně jako s uměním. Ono to vypadá, že umění je orientováno směrem ven k případnému čtenáři nebo posluchači, ale ve skutečnosti jsi tím primárním adresátem ty sám. Dobře si vzpomínám, jak to v tom roce 2003 začalo. Byl jsem na civilce na ČVUT, hlídal jsem počítačové učebny a dával studentům hesla, když je zapomněli. Měl jsem spoustu volného času. A vlastně jsem tam poprvé seděl bez dozoru u internetu. Kreslil jsem komiksy a začal jsem si poprvé zaznamenávat věci ze svého života. Moc jsem nevěděl, co se sebou, čekal jsem, až se proslavím se svou tehdejší kapelou Obří broskev, se kterou jsem hrál v té době už skoro deset let. A pořád nic. Dodělávali jsme desku a mně přišlo zajímavé zážitky z té doby fixovat. Já měl tendenci si zaznamenávat věci odjakživa, měl jsem hodně popsaných notýsků, kalendář na dveřích hustě popsaný zážitky a poznámkami, abych se k nim mohl vracet nebo je mohl převyprávět kamarádům. No a jednou se zastavil můj kámoš, který sledoval internetové trendy, a ukázal mi, hele, tohle jsou blogy. Tam si můžeš psát, co chceš. Lidi si to můžou číst, napsat ti vzkaz, můžeš tam dát svoje povídky, básničky, obrázky. Ať se ti to tu jen tak neválí.
Připadalo mi to ideální. Ukázalo se, že ty zapsané události jsou po týdnu ještě takové banální, ale když se na ně podíváš třeba po roce, co jsi dělal a o čem jsi přemýšlel, začnou se objevovat zajímavé věci. A co teprve po deseti nebo patnácti letech. Jestli to čte ještě někdo další, to je pro mě – stejně jako v případě umění – sekundární. To se od těch mých šestnácti, kdy jsem se zbláznil do hudby, dost proměnilo, protože tehdy mi hodně záleželo na tom, co se stane, až moji hudbu někdo uslyší. Ale za posledních zhruba deset let jsem zjistil, že to nejdůležitější se odehrává v tom pokojíčku, kde maluju nebo píšu nějaký text, a že v tom dialogu je nejzdravější napřed komunikovat sám se sebou. Pak teprve přijde fáze, kdy to pustím ven. To na mě obvykle hupsne velká krize a nejistota. Tehdy teprve většinou začnu přemýšlet o tom, co když se to nebude nikomu líbit, a procházím stavem velkých pochyb.
Když zůstanu ještě chvilku u blogů: já si asi třikrát v životě zkoušel psát deník, ale pokaždé mě to pustilo po nějakých pěti dnech. Procházíš podobnými krizemi?
Když píšu nějaký delší text, tak ano. Když jsem psal Vřeteno nebo Zvíře jménem Podzim, po prvních dnech nebo týdnech, kdy jsem se na psaní těšil, jsem vypadl z rytmu, začal se toho textu bát, přestalo se mi do psaní chtít, oddaloval jsem to a třeba i půl roku nic nenapsal. S blogem to bylo něco jiného. Tam jsem si už na začátku řekl, že si ho budu dělat po svém, takže jsou období, kdy píšu hodně, a jsou období, kdy tam za celý rok nepřibylo skoro nic – protože jsem buď žil tak intenzivně, že jsem na zaznamenávání vůbec nemyslel, nebo jsem svůj život zaznamenával spíš do písniček.
Zajímavá věc se stala na přelomu let 2021 a 2022. Léčil jsem se zrovna během nejtvrdšího covidu se štítnou žlázou. Moje žena Máša byla čerstvě těhotná zavřená doma s naší starší dcerkou a já se s nimi nemohl stýkat, protože jsem procházel radioaktivní léčbou. Byl jsem skoro tři týdny zavřený na jedné chalupě a tam jsem, po dlouhé době psal jak vzteklej. Úplně se mi vybavilo, jak je strašně úlevné si ty myšlenky, které jinak jen tak pinkáš do zdi, zaznamenat, a pak se k nim třeba vrátit, něco upřesnit, srovnat si věci v hlavě. To mi tehdy hodně pomohlo. Stejně jako mi psaní pomáhá, když se mi stane jakékoli příkoří, se kterým se neumím vypořádat. Prostě z toho udělám literární tvar, a uleví se mi.
Čteš po sobě s odstupem staré blogové zápisy?
Výjimečně. Spíš cíleně, když se stane něco, co mi připomene konkrétní situaci, a já chci zjistit, jak to tehdy bylo. Ale jinak to po sobě moc nečtu, pohříchu ani když post dopíšu.
