Přestože je na hudební scéně už bezmála tři desítky let a má za sebou řadu projektů, z nichž některé patří k nejrespektovanějším počinům na naší alternativní scéně, teprve 22. září vydá JAKUB KÖNIG první album pod svým vlastním jménem. Mluví se o něm jako o sólovém, což je trochu nepřesné, protože se ve studiu při jeho nahrávání sešla řada špičkových českých hudebníků a dva z dnes nejvyhledávanějších producentů, Petr Ostrouchov a Aid Kid. S protagonistou desky, která dostala název Hvězdy, jsme si povídali o často klikatých zákrutách, kterými cesta k ní vedla.
Když si člověk zadá tvoje jméno do Googlu, jako první popis tvojí profese se objeví „český bloger“. Ani slovo o hudbě nebo malování. Co to s tebou dělá?
Nic moc. Dřív jsem si svoje jméno vyhledával na Googlu častěji, abych viděl, jestli se nějak prolíná s kapelami nebo jestli někdo nenapsal třeba recenzi na knížku. Ale pak jsem si nastavil určitá pravidla vnitřní hygieny a řekl si, že se věcmi, které nemůžu ovlivnit, nebudu nijak extra zabývat. Tohle označení asi vzniklo v době, kdy jsem byl na internetu nejviditelnější. Blog si píšu od roku 2003, tehdy ještě „být bloger“ něco znamenalo. Měl jsem z té sféry hodně kamarádů, psát na blog byl velký boom, mezi blogery byly velké hvězdy. Takže možná proto se mi tohle označení automaticky objevuje jako první. Starosti mi to nedělá. Vždyť je obecně těžké říct jedním slovem, co člověk vlastně je. Dlouho jsem byl taky textař a copywriter. Asi záleží na tom, co si algoritmus vybere.
Novináři, kteří píší nějaké názorové články, třeba recenze, se občas setkávají s pochybnostmi, kde berou tu jistotu, že jejich názor někoho vůbec zajímá. Kde bere tuhle jistotu bloger, který píše o svých soukromých, často i docela intimních prožitcích, nebo názorech na spoustu věcí kolem sebe?
To vůbec není součástí celé té věci. Je to podobně jako s uměním. Ono to vypadá, že umění je orientováno směrem ven k případnému čtenáři nebo posluchači, ale ve skutečnosti jsi tím primárním adresátem ty sám. Dobře si vzpomínám, jak to v tom roce 2003 začalo. Byl jsem na civilce na ČVUT, hlídal jsem počítačové učebny a dával studentům hesla, když je zapomněli. Měl jsem spoustu volného času. A vlastně jsem tam poprvé seděl bez dozoru u internetu. Kreslil jsem komiksy a začal jsem si poprvé zaznamenávat věci ze svého života. Moc jsem nevěděl, co se sebou, čekal jsem, až se proslavím se svou tehdejší kapelou Obří broskev, se kterou jsem hrál v té době už skoro deset let. A pořád nic. Dodělávali jsme desku a mně přišlo zajímavé zážitky z té doby fixovat. Já měl tendenci si zaznamenávat věci odjakživa, měl jsem hodně popsaných notýsků, kalendář na dveřích hustě popsaný zážitky a poznámkami, abych se k nim mohl vracet nebo je mohl převyprávět kamarádům. No a jednou se zastavil můj kámoš, který sledoval internetové trendy, a ukázal mi, hele, tohle jsou blogy. Tam si můžeš psát, co chceš. Lidi si to můžou číst, napsat ti vzkaz, můžeš tam dát svoje povídky, básničky, obrázky. Ať se ti to tu jen tak neválí.
Připadalo mi to ideální. Ukázalo se, že ty zapsané události jsou po týdnu ještě takové banální, ale když se na ně podíváš třeba po roce, co jsi dělal a o čem jsi přemýšlel, začnou se objevovat zajímavé věci. A co teprve po deseti nebo patnácti letech. Jestli to čte ještě někdo další, to je pro mě – stejně jako v případě umění – sekundární. To se od těch mých šestnácti, kdy jsem se zbláznil do hudby, dost proměnilo, protože tehdy mi hodně záleželo na tom, co se stane, až moji hudbu někdo uslyší. Ale za posledních zhruba deset let jsem zjistil, že to nejdůležitější se odehrává v tom pokojíčku, kde maluju nebo píšu nějaký text, a že v tom dialogu je nejzdravější napřed komunikovat sám se sebou. Pak teprve přijde fáze, kdy to pustím ven. To na mě obvykle hupsne velká krize a nejistota. Tehdy teprve většinou začnu přemýšlet o tom, co když se to nebude nikomu líbit, a procházím stavem velkých pochyb.
Když zůstanu ještě chvilku u blogů: já si asi třikrát v životě zkoušel psát deník, ale pokaždé mě to pustilo po nějakých pěti dnech. Procházíš podobnými krizemi?
Když píšu nějaký delší text, tak ano. Když jsem psal Vřeteno nebo Zvíře jménem Podzim, po prvních dnech nebo týdnech, kdy jsem se na psaní těšil, jsem vypadl z rytmu, začal se toho textu bát, přestalo se mi do psaní chtít, oddaloval jsem to a třeba i půl roku nic nenapsal. S blogem to bylo něco jiného. Tam jsem si už na začátku řekl, že si ho budu dělat po svém, takže jsou období, kdy píšu hodně, a jsou období, kdy tam za celý rok nepřibylo skoro nic – protože jsem buď žil tak intenzivně, že jsem na zaznamenávání vůbec nemyslel, nebo jsem svůj život zaznamenával spíš do písniček.
Zajímavá věc se stala na přelomu let 2021 a 2022. Léčil jsem se zrovna během nejtvrdšího covidu se štítnou žlázou. Moje žena Máša byla čerstvě těhotná zavřená doma s naší starší dcerkou a já se s nimi nemohl stýkat, protože jsem procházel radioaktivní léčbou. Byl jsem skoro tři týdny zavřený na jedné chalupě a tam jsem, po dlouhé době psal jak vzteklej. Úplně se mi vybavilo, jak je strašně úlevné si ty myšlenky, které jinak jen tak pinkáš do zdi, zaznamenat, a pak se k nim třeba vrátit, něco upřesnit, srovnat si věci v hlavě. To mi tehdy hodně pomohlo. Stejně jako mi psaní pomáhá, když se mi stane jakékoli příkoří, se kterým se neumím vypořádat. Prostě z toho udělám literární tvar, a uleví se mi.
Čteš po sobě s odstupem staré blogové zápisy?
Výjimečně. Spíš cíleně, když se stane něco, co mi připomene konkrétní situaci, a já chci zjistit, jak to tehdy bylo. Ale jinak to po sobě moc nečtu, pohříchu ani když post dopíšu.
Když jsem chodil do práce, mezi jednotlivými úkoly často nebyl problém napsat něco málo na blog. Ale dneska, když už si v tom životě se ženou a dvěma holčičkami vybojuju nějaký čas, abych mohl něco dělat, spíš se věnuju malování, psaní nebo kytaře a k blogu se uleju, až když se na některé z předchozích činností nějak zaseknu. Dneska je blog až na posledním místě.
A pouštíš si svoji starou hudbu? Kdy jsi například naposledy slyšel Obří broskev?
To je hodně dávno. Já si většinou pouštím aktuální desku, kterou doděláváme, tím vždycky hodně žiju. A než vyjde, posloucháním písniček, které jsem si vysnil v tom nejideálnějším tvaru, se snažím překonat krizi, o které jsem mluvil. Ve chvíli, kdy to jde ven, se už obvykle pouštím do nových věcí. K těm starším nahrávkám, třeba k Obří broskvi, se vracím spíš náhodně. Když se mi vrací nějaké starší události, myšlenky nebo situace – protože ty nahrávky často fungují jako časové konzervy, ze kterých si vybavím, co stálo za kterým textem, proč která deska jak vznikla, co se v té době dělo.
Nestane se ti, že třeba už vůbec nevíš, o čem nějaká tvoje stará písnička je? Že jsi okolnosti jejího vzniku zapomněl?
Nevybavuju si, že by se mi někdy něco takového stalo. Občas chybí podrobnosti, jinak ale písničky fungujou jako časové kapsle velmi spolehlivě.
Takže se dá říct, že ty písničky jsou vlastně jakýsi soundtrack tvého blogování?
Jo jo jo… Kdysi jsem se svého terapeuta zeptal, jak si ujasnit, co bych měl v životě vlastně dělat. Byl jsem copywriter na plný úvazek. Chtěl jsem dělat hudbu. Obří broskev už moc nefungovala, chodilo na nás míň a míň lidí, ztrácelo to význam. Terapeut mi doporučil to, co prý v podobné situaci dělávají indiáni. Sednou si na pár dnů do lesa bez jídla a pití, sedí, nic nedělají, jen čekají, až si sedne rozvířené bahno a ukáže se odpověď na jejich otázky. Já že nemusím do žádného lesa. Ale ať si udělám čas a všechno si v klidu rozmyslím.
Odjel jsem k nám do Lužických hor do hotelu Jedlová, kde jsem dva dny cíleně nic nedělal. Na žádnou úžasnou věc jsem nepřišel, ale když jsem se vracel zpátky, tak nějak mimochodem mi došlo, že mám tendenci zaznamenávat věci, které se mi dějí, a fixovat je buď do příběhů na blogu, do obrázků, nebo do písniček. A že právě to je ta moje „velká věc“. Puzení zatáhnout se do sebe a tyhle věci si nějak přehledně pro sebe uspořádat, zaobalit je a udělat si z nich vzpomínku. Jako perlorodky, které ze zrnka písku udělají něco, co se někomu jinému líbí, ale pro ně to je vlastně způsob, jak si z toho ostrýho světa udělat něco snesitelného.
Zdá se mi, že jsi řekl dvě protichůdné věci. Na jedné straně, že máš potřebu se zatáhnout do sebe a zpracovávat věci, které se ti staly, a na straně druhé, že Obří broskev ztratila smysl, protože na ni přestali chodit lidi. Existuje pro tebe přímá úměra mezi zájmem publika a samotným smyslem tvorby?
To je jedna z velkých otázek, které se umění týkají. Problém Obří broskve byl v tom, že jsem ji táhl zbytečně dlouho, moc jsem si s ní nevěděl rady, a asi jsem ji zahubil svojí nejistotou. Protože jsem se strašně chtěl podílet na umění, ale vlastně jsem si nemyslel, že na to mám. Hráli tam se mnou kluci z České Lípy, super muzikanti, kteří z té mojí nejistoty měli legraci. A ačkoli na nás do místního klubu v Lípě chodilo třeba i dvě stě lidí, to nadšení se nám nepodařilo přenést do celých Čech. Já tak postupně ztrácel důvěru, že to, co děláme, má nějaký smysl. Protože jsme třeba jeli někam do Písku, bylo nás sedm, přišlo na nás osm lidí a nedostali jsme ani ty slíbené tři tisíce na cestu. V noci jsme se trdlali domů, kluci, kteří museli vstávat ráno na půl šestou do fabriky, byli pochopitelně otrávení, a já měl dojem, že to, co děláme, není dostatečně dobré. Což dokazuje, že jsem špatný vůdce kapely, a pro umění tedy nejsem ten správný. Takže jsem se rozhodoval, že svůj muzikantský sen ukončím a zodpovědně a bez řečí se stanu copywriterem na plný úvazek. Protože tak by to přece muži měli dělat – když už jejich mrtvý kůň nejede, měli by prostě slézt a jít pěšky. Nebo nasednout na jiného.
Zrovna v té době jsem onemocněl se štítnou žlázou, seděl jsem doma a vymyslel jsem si Kittchena. Kterého jsem začal dělat úplně jinak než posledních pár let Broskev. Dřív jsem pořád někomu psal maily, ať si nás poslechne, ať nás pozvou, až jsem tím trochu ztrácel sebeúctu, protože mi pořád nikdo neodpovídal. Ale u Kittchena jsem si řekl, že nikomu nebudu nic psát, prostě to pošlu pár novinářům, buď si to poslechněte, nebo ne, nikomu se nebudu dvakrát vnucovat, dělám si to jen pro sebe. No a ve chvíli, kdy jsem se přestal sám před sebou hrbit, jsem zjistil, že to promlouvá i k někomu jinému. Že se tím zabavím nejen já, ale že na tom chce participovat i takovej muzikant, jako je Tomáš Neuwerth. A že lidi, kteří to slyší, mi najednou píšou, ať k nim přijedu zahrát, a tři tisíce nejsou žádný problém. A že je to tedy možná i v tom, že kromě mnoha jiných věcí lidi na umění vnímají i to, jestli si za ním člověk, který ho tvoří, opravdu stojí. Což mi připadá strašně důležité, a objevil jsem to až s Kittchenem.
Naučit se důvěřovat vlastní práci, sami sobě. Uvědomit si, že jsme v něčem dobří a naprosto jedineční… Že nám to dává smysl, že nás to naplňuje. A pak už není problém se tomu na pódiu úplně otevřít. A podělit se o ten zážitek. A vy do toho pojďte se mnou, pojďte si to užít, chcete-li. Kdo chce na bar, ať jde na bar.
Tohle bylo naprosto osvobozující zjištění.
Samozřejmě se může stát, že nějaká skvělá věc zůstane opomíjená, protože se svým sdělením nebo zvukem netrefí do doby. Ale taky to může být tím, že člověk, který ji provádí, dává od začátku najevo, že se vlastně tak trochu omlouvá a říká lidem – víte co, jděte si radši dát pivo. Což strašně ztěžuje možnost, aby se na něj kdokoli napojil. Sám to zevnitř znám právě třeba z dob Obří broskve.
Ten přerod frontmana kapely v sólistu mě zajímá. Člověk by čekal, že když někdo přestane hrát s jinými muzikanty, popadne kytaru a stane se z něj klasický písničkář. Ty jsi ale svůj výraz radikálně změnil, začal jsi pracovat s elektronikou, s industriálními prvky. Jak se to stalo?
Už na civilce jsem začal dělat nějaké věci na počítači ve Fruity Loops, byla to taková kombinace hodně divné elektroniky a šumu. Tehdy jsem hodně poslouchal Radiohead, kteří na albu Kid A udělali taky velkou změnu, a z rockové kapely udělali elektronickou. Díky nim jsem objevil, že i elektronika může přinášet i něco zajímavého. Asi si tu dobu vybavíš, v oficiálních hitparádách hrálo techno a eurodance úplně válcoval kytarové kapely. Vypadalo to, že hudební svět jde směrem, který nejsem schopen pochopit. Ale najednou se ukázalo, že normální kapely můžou pořád existovat.
A časem i elektronické kapely dospěly do stadia, že pokud neměly v sestavě kytaru, byly out…
Je to tak.
Moji tehdejší spoluhráči byli poměrně tradiční, basista třeba pocházel z bluegrassové scény, a měl jsem hodně kamarádů, kteří mi rozšiřovali obzory právě směrem k akustické hudbě. Ostatně, první album Obří broskve jsme točili se zvukařem Jirkou Maškem, který nahrával hlavně folkové kapely a jezdil s Druhou trávou. Zároveň jsem ale už dělal písničky na elektronické bázi, spíš takové ruchové věci, to mě taky hodně bavilo. Bral jsem to ale tak, že si jen tak blbnu a opravdová elektronická hudba se dělá úplně jinak. Nebyl jsem si tehdy schopen uvědomit, že všichni ti elektroničtí producenti na tom na začátku byli úplně stejně jako já. Že v něčem stáli na prahu nových přístupů a taky s tím vším neměli žádné zkušenosti.
K ruchům, smyčkám a elektronice jsem se dostal zpátky zase až v době, kdy jsem měl firemní počítač MacBook. A v něm program Garage Band, dostatečně jednoduchý a intuitivní rekordér, na kterém jsem mohl vyloženě „na prase“ experimentovat. A to mi hodně pomohlo, protože jinak jsem byl v té době opravdu v háji. S hudební „kariérou“ jsem se v podstatě loučil, po lécích na štítnou žlázu jsem strašně přibral, měl jsem z nich vyrážku, kterou jsem si mazal nějakou smradlavou asfaltovou mastí. Říkal jsem si – no tos to teda dopracoval, kámo.
A pak se objevil Garage Band a já najednou mohl dělat hudbu úplně podle sebe. Takovou, jakou vlastně skoro určitě nikdo jiný nedělal. Nic mě to nestálo, neměl jsem zodpovědnost za žádnou kapelu, psal jsem praštěný texty o svých guilty pleasures, a byla to radostná odpověď na to předchozí smiřování se s faktem, že jako hudebník končím, a musím začít dělat něco opravdu užitečného.
Zjistil jsem, že můžu dělat i spoustu upřímně potrhlých věcí, a že na druhé straně je dost lidí, kteří se mnou rádi vstoupí do dialogu. Tam nastal ten velký obrat, který ještě znásobilo, že jsem začal s holotropním dýcháním, a během následujících dvou tří let jsem se dokázal postavit sám za sebe a za svoje věci. Nastalo období, kdy jsem si v různých etapách říkal – no tak jestli jde i tohle, proč by nešlo támhleto? A ono to všechno šlo. Anebo to třeba nevyšlo, a tak jsem zkusil něco jiného. A tak je to dodneška. Vlastně pořád po kouskách zjišťuju, co je všechno ještě možné, když se nebudu příliš stydět a jediné, co mě bude limitovat, bude čas a moje energie.
Éra začátků Kittchena, o které mluvíš, má možná leccos společného s tím, co prožíváš teď, kdy vydáváš sólové album Hvězdy. Jsi ale mnohem poučenější. Proč jsi se k osamostatnění odhodlal tentokrát?
Je to podobné jako se vznikem Zvířete jménem Podzim, tedy kvůli písničkám, které jsem napsal, a do žádného dosavadního projektu se nehodily. Kittchen je navíc v současné době po desce Puls v situaci, kdy hrajeme ve čtyřech plus Linda Arbanová jako pátý člen promítá, všichni jsme s tím hodně spokojení, akorát jsme dost vytížení, takže tahle široká sestava může hrát málokdy. Rozhodli jsme se, že si to necháme jako takovou sváteční věc a každý koncert se udělá parádně, jako událost. Jenže já během covidu zjistil, jak moc mi živé hraní chybí. A tak jestliže Kittchen bude sice parádní, ale sváteční, a Zvíře je uzavřená kapitola, dávalo mi smysl, pustit se do nových písniček sólo.
V době, kdy jsem jako producenty oslovil Petra Ostrouchova a Ondru Mikulu, jsem se už dva roky živil jako výtvarník a obrazy podepisoval a vystavoval pod svým občanským jménem. Do toho čerstvě vyšel román Vřeteno, a i tam byl jako autor uveden Jakub König. Dávalo smysl sjednotit i tu nově vznikající hudbu pod jedno jméno.
Jak padla volba Petra Ostrouchova jako producenta?
Chtěl jsem spolupracovat s někým, kdo se věnuje takové té klasické produkci, někým jako George Martin. S člověkem, který používá studio jako další nástroj, má teoretické hudební znalosti, které já nemám, ale kterému, když řeknu, jak bych si co představoval, pochopí mě. Však taky s Aid Kidem natočili krásnou desku s Lenkou Dusilovou, která běžně popisuje zvuky barevnými termíny.
Zároveň jsem hodně stál o to, aby desku spoluprodukoval Aid Kid, tedy Ondra Mikula. Mám hodně rád, jakým způsobem Ondra skládá, jak o hudbě přemýšlí a pracuje se zvukem. A taky jsem předpokládal, že se nebudu před tím dospělým panem Ostrouchovem tolik stydět, když tam budu mít kámoše. Sešli jsme se na oběd, řekli si svoje představy a původně jsme měli začít točit už vloni na jaře. Ale ukázalo se, že s Mášou čekáme druhé miminko. A jelikož kluci měli taky dost práce, posunuli jsme desku na letošek. Pak už to šlo rychle.
Bude mít tenhle projekt i živou podobu?
Představuju si, že sestavím kapelu a do repertoáru bychom mohli zařadit i pár věcí od Broskve, stejně jako jednu nebo dvě písničky od Kittchena nebo Zvířete. To je právě ta výhoda – umožní mi to dát všechny věci, které jsem dělal, dohromady. Pracovat komplexněji. Protože to, že jsem se před třemi a půl lety stal umělcem na plný úvazek, je pro mě pořád ještě velká novinka. Hlavně v tom, jak si zorganizovat čas a prostor, v mentální i pracovní rovině. A taky se naučit postarat o to, abych v těch dvou třech obdobích v roce, která bývají hubenější, nebyl vystresovaný z toho, že nemáme vůbec žádné prachy. Abych přišel na způsob, jak to celé udělat opravdu funkční. A aby to mohlo přežít.
Když jsem se poprvé dozvěděl, že chystáš sólovou desku, myslel jsem, že to budou písničky, u kterých bude jasné, že se dají hrát i opravdu sólově. Abys měl větší možnost je uplatnit při menších koncertech, kde hlavně z finančních důvodů nebude možné hraní celé kapely. Ale jak tě tak poslouchám, s tím asi nepočítáš.
Ale jo, určitě budu hrát koncerty i sám. Je to stejný princip, jaký platil u Kittchena i u Zvířete, tedy že písničky na desce a na sólovém koncertě můžou znít hodně jinak. Většina jich vznikla s kytarou a nějakou elektronickou smyčkou, takže bych si tipl, že většina půjde s kytarou, pedalboardem a looperem zahrát i na koncertě. Rád bych se teď taky líp naučil s hlasovým looperem, tam vidím další možnost, jak svoje sólové hraní proměnit.
Producent Petr Ostrouchov je silná osobnost, působí velmi razantně. Neměls obavu, že tě nakonec dostane někam, kde jsi vůbec nechtěl být?
Pro mě to bylo dřív velké téma, protože když jsem byl nejistý, měl jsem tendenci se upínat k podobně silným osobnostem. Některé z nich mě silně ovlivnily. Dokonce se stalo, že jsem si až ve studiu uvědomil, že je vlastně nezajímá můj názor. Řešil jsem to různými způsoby. Někdy jsem to přecházel a nechával to být, jindy jsem zase bránil všechny svoje nápady. Otevřel mi to až Dušan Neuwerth, se kterým jsme dělali Potápěče (album Obří broskve z roku 2008 – pozn. aut.), který říkal: „Hele, každá deska je společný podnik a vy jste si vybrali za průvodce mě. Měnit v půlce pralesa průvodce je trochu nebezpečný, možná bude lepší to dojít se mnou a pak si říct, hele, s tímhle nás to moc nebavilo, příští výpravu uděláme s někým jiným.“ To mi připadalo fér. A do spolupráce s Petrem a Ondrou jsem šel cíleně s tím, že mě zajímalo, co budou chtít s těmi mými písničkami udělat. A takhle to cítím od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že ty moje věci – pro mě – za něco stojí, nemusím se před nikým obhajovat, nemusím si svoje nápady žárlivě hlídat. Prostě jsem si ty lidi vybral, a mám v ně důvěru.
Hodně mě v tomhle naučil Pjoni, když jsme dělali druhé Zvíře. Do jedné věci vymyslel slapovanou basu, a to už pro mě prostě bylo „no go“, říkal jsem mu, slapovaná basa, to po mně nechtěj, to je přece hrozný. A Pjoni na to: „Počkej, až to dodělám, a poslechni si to.“ Chvilku se mi v kapse vrtěla kudla, protože jsem pořád měl pocit, že tohle už se fakt nepoužívá a mám to spojený s hudbou, kterou vůbec nemám rád, ale na druhou stranu jsem musel uznat, že v téhle naší písničce to smysl dávalo. A byla to přesně věc, na kterou bych já osobně nikdy v životě nepřišel a která tu nahrávku posouvá za můj obzor. Ale abych se vrátil k tvojí otázce a Petrovi: ano, je pravda, že když se blížilo datum nahrávání, byl jsem z Petra trochu vynervovaný, protože je to prostě osobnost, je to velkej chlap, má ty brejle, fousy, a ještě navíc je to profesí právník… Prostě jsem takový pocit dlouho nezažil, myslel jsem, že už jsem dostatečně obouchaný. Ale nakonec ta práce byla velmi přirozená, zábavná a radostná.
Zásadní posun Hvězd oproti předchozím albům vidím v tom, že v textech mluvíš hodně otevřeně, jasnými slovy. Jako bys chtěl, aby posluchači pochopili skoro až na první dobrou, co jim chceš říct. Je to takový, skoro až folkový přístup.
Myslím, že je to deska, která zachycuje období dokončování nějakých velkých změn v mém životě. Ty začaly v době, kdy jsem vymyslel Kittchena, někdy kolem roku 2013. Začal jsem si uvědomovat, že umění je v mém životě výrazně důležitější, než abych ho mohl opustit. Zjistil jsem, že si vlastně ještě nechci pořizovat hypotéku, i když je na to super čas, a pak už to bude jenom horší. Že se chci věnovat hudbě a ty peníze bych potřeboval spíš na desky. Rozváděl jsem se, odešel jsem z práce, začal se víc věnovat hudbě, ale taky víc kalit, bylo to napřed takové dost divoké období. Ale postupně se to proměňovalo, uklidňovalo. Objevil jsem holotropní dýchání a díky němu spoustu nových věcí. Zažil jsem úžasnou zkušenost se Zvířetem, ale hlavně se nám narodily dvě dcery, to byly dva obrovské životní skoky. Ten moment, kdy poprvé v životě pocítíš zodpovědnost i za někoho jiného než za sebe. A já, který jsem se dlouhá léta bál, že se budu muset pořád rozhodovat mezi uměním a dětmi, jsem zjistil, že to vůbec není potřeba. Že to jde krásně dohromady, že dokážu být šťastný a opatrně se postavit na obě nohy.
Takže tohle všechno se odehrálo během těch deseti let, a já postupně zjišťuju, že to, co jsem považoval za bláznivý a pomíjivý sen, může být moje nová realita. A že to, co jsem objevil, toužím převyprávět do písniček, protože to je to, co dělám. Hledám způsob, jak všechny ty úžasné věci, které mne potkávají a se kterými občas nevím, jak naložit, převyprávět někomu dalšímu. A na to je album výrazně lepší než chodit od člověka k člověku a vyprávět mu to na počkání. Prostřednictvím takové desky můžu lidem říct, jakou mám radost, že jsem v místě očekávaných nesnází a protivenství objevil sice trnitou, ale strašně zábavnou a zajímavou cestu.
Má to album nějaký příběh? Vývoj od začátku do konce?
Vlastně ano. Mám ho propojené jednou postavou, která tou deskou prochází. A v tom, jak se písničky řadí za sebe, vnímám určitý příběh, nějakou cestu zvenčí dovnitř. On je půdorys desek, které dělám, v tomhle docela podobný, vždycky ta vlna vychází z toho, jak to zrovna v tom životě mám, a do určité míry ho kopíruje. Zrovna tenhle princip čerpám z dýchání, protože ta tříhodinová událost má hudební vývoj, má svůj rytmus, dynamiku, harmonie. A tak se to podobně snažím dodržovat i na ploše každé desky. Kratší sice je, ale jinak je ta křivka de facto stejná. Tím, že jsou ty texty hodně osobní a ta postava, která jimi prochází, jsem vždycky nějakým způsobem já, vzniká určitý průchozí příběh.
Tak si ten příběh pojďme projít po jednotlivých písničkách. Album otevírá Mejdan.
Písnička o chlapovi, co se ztratil na mejdanu. To asi známe všichni, že člověk míří z práce a někde se jenom „na chvilku“ staví. Já si představoval chlapíka, který se takhle úplně ztratí na večírku a prochází jeho jednotlivými částmi. A zároveň je to písnička i o tom novém druhu bytových mejdanů, kde se vlastně ani tolik nepije alkohol, lidi tam berou spíš třeba MDMA, hraje tam hudba, a všechno to probíhá dost jinak, než jsem byl zvyklý z mých kalicích let třeba já. Není to tak divoké, nikdo se tam nerve, spíš si tam lidi v klidu povídají, poslouchají, může to být výrazně introspektivnější večírek. No a kromě toho všeho je to pro mě přímý dialog s písničkou Karlín od Ivana Hlase.
Ano, chtěl jsem se zeptat, jestli to „Na laskavým místě jsem se našel“ atd. je čirá náhoda…
Bylo mi tak čtrnáct nebo patnáct, když Karlín vyšel, a v televizi a rádiu to hrálo pořád. Poslouchali jsme s kamarádama rock’n’rolly, na Šakalích letech jsem byl sedmkrát a Ivan Hlas byl obrovský hrdina, který mimochodem ukazoval, že i v rádiu se dá zpívat sprostě. Připadal nám jako takový věrozvěst všech těch změn…které pak nakonec stejně vlastně tak úplně nepřišly. Jeho Karlín mě vlastně tehdy něčím trochu rozčiloval. Byla to písnička o tom obyčejném zaplivaném Karlíně, i Ivan Hlas byl v tom klipu takový nějaký ošoupaný, už to nebyl ten „hrdina“, ale stejně jsem někde v podvědomí cítil, že je to vlastně super. V hlavě mi utkvěl začátek té písničky a měnil se, jak jsem rostl. Nejdřív jsem pochopil, že ta „pachuť trávy spálený“ asi nebude z nějaké hořící louky. Pak jsem se snažil pochopit, co znamená, když řekneš, že „ses někde našel“ – to mi docvaklo až později, když jsem se sám ocitl v podobných situacích. Takže když jsem dával dohromady text Mejdanu, zalíbila se mi myšlenka toho chlapíka, který si na večírku moc nevzpomíná, jak se tam přesně dostal, a došlo mi, že by se to dalo moc hezky uvést právě tímhle kouskem, ale upraveným právě podle těch současných večírků. No a zároveň jsem si představoval, že jsou na těchhle večírcích holky, které si s tebou povídají o hlubokých a intimních věcech, máte našponovanou empatii, a celé je to až jakoby neskutečné, protože si najednou se všemi rozumíš a všechno chápeš. Chtěl jsem do písničky hlas, který zní, jako by ti ta extáze zrovna najela. A vzpomněl jsem si na Nivvu, se kterou jsme s Aid Kidem spolupracovali. A která přesně takhle zpívá.
Další je Nádech.
Když jsme letos v lednu u Petra na chalupě nabírali demosnímky, byla to jedna z prvních písní, kterou jsme udělali. Problematické bylo, že se v ní textově vracím k věcem, které jsem už nějakým způsobem řešil třeba na desce Září od Zvířete nebo na Pulsu od Kittchena. A na Aid Kida už to bylo trochu moc, ošíval se, jestli už to ezo nemám náhodou zpracované. Oproti tomu Petr, který těmi předchozími věcmi nijak extra zatížený nebyl, to bral z čisté vody. Musel jsem tedy udělat rozhodnutí, jestli s textem něco udělat, protože na Ondru dám.
Na druhou stranu šlo o písničku, jejíž text se mi postupně složil v hlavě během chvilky sám od sebe, a přesně vystihuje, co se k tématu snažím říct. A tak jsem dospěl k tomu, že by bylo nefér, odmítnout skladbu takhle od pánaboha jenom proto, že už jsem se o podobné věci snažil vyprávět víckrát. Takže jsem ji nakonec nechal, jak byla.
Je to písnička, která se vrací k dýchacím zážitkům, konkrétně k jednomu velkému, asi před šesti lety, kdy jsem se z relativně přesvědčeného skeptika stal věřícím člověkem. Určitě člověkem, který vnímá náš život v úplně jiném kontextu než předtím. Byla to pro mě tak převratná zkušenost, že se v tom, co dělám, bude pravděpodobně objevovat celý život. Je to součástí mých obrazů a knížek a je dost možné, že budu hledat i další způsoby, jak o tom vyprávět.
Od začátku se nám do Nádechu líbila představa hlasu Marušky Puttnerové. A jsme moc rádi, že i jí se ta představa líbila.
Následují Tatínci. Z té písničky bylo, jak jsem zaznamenal, doslova „rozsekaných“ hodně lidí, kteří už desku slyšeli. Možná se tam našli.
Pro mě je to hodně osobní. Každé ráno chodím s naší Maruškou do školky, to je věc, kterou se snažím dodržovat, ať už jdu spát kdykoli. Bývá to samozřejmě legračně dobrodružná věc, vypravovat se s tím malým člověkem brzo ráno, kdy já sám jsem ještě rozespalý, a potkávat se tam s těmi ostatními stejně rozespalými rodiči. Jsem navíc hrozný nervák, takže je to pro mě spousta vzedmutých emocí na malém prostoru. A tak mě napadlo, že to je taky jedna z věcí, kterou potřebuju říct, a připadalo mi zajímavé o tom přemýšlet jako o tématu písničky. Napřed jsem předpokládal, že bude taková legrační, o tom, do jakých praštěných a zábavných situací se člověk dostane jako otec. Ale tím, že mi před dvěma lety odešel táta, dostal se mi tam celý takový oblouk, který vypráví o tom, že ať už jsme s tatínky zažili cokoli a cokoli si o nich mysleli, jejich roli jednou přebereme my. A nádavkem k tomu dostaneme uvědomění, že naši otcové byli stejně zmatení, stejně praštění, stejně bez informací, jako jsme teď my. A s tím často přichází velké odpuštění, kdy si říkáš – aha, tati, tak jestli tys byl takové jelito, jako jsem teď já, tak naprosto chápu, žes mě nemohl dokonale vychovávat, protože já tady mám zatím co dělat sám se sebou. Jsem rád, že říkáš, že to někoho zasáhlo, protože i pro mě je to důležité. Hlavně to, co jsem si uvědomil, když jsem psal poslední sloku, do které jsem už nechtěl psát další vtipy, ale to, co se stane večer, když jdou děcka spát. A kdy ti dojde, že bys to prostě nevyměnil za nic, ani za plné Wembley, protože je úžasné, že jsi tatínek, ke kterému ty dcery poběží, když si rozbijou koleno, a že je to jedna z nejúžasnějších věcí, které můžeš sdílet skoro se všemi lidmi odkudkoli ze světa.
Moc se mi líbí, jak se písnička ve studiu vyvinula a jak udrží mou roztěkanou pozornost celou dlouhatánskou stopáž.
Tatínci jsou vlastně z velké části ironický text, což je ve tvojí tvorbě dost nezvyklé. Nepochybovals o tom, jestli ironii od tebe lidi přijmou?
Asi jsem o tom nepřemýšlel. Je pravda, že takových písniček moc nemám, ale beru to tak, že se pořád učím nové věci. Kdybych se zabýval tím, jak to lidi vezmou, to bych nemohl dělat vůbec nic. To je stejné, jako kdybych přemýšlel o tom, že když dělám desku s Petrem, někdo může říct, že se „zříkám undergroundu“, a „jdu za prachama“. Jestli si dneska někdo představuje, že se dá dělat umění pro prachy, tak to svědčí buď o chabém intelektu, nebo nějakém zbytnělém egu, jinak si to neumím vysvětlit. Je přece spousta daleko lepších a jednodušších cest, jak přijít k penězům. Takže fakt není moje starost, co si budou lidi myslet, cítím zodpovědnost jenom k písničkám. Pokud mám dojem, že se mi je podařilo zachytit co nejpregnantněji, jsem spokojený. A co si o tom budou myslet lidi, to je zase jejich zodpovědnost.
Další písnička v pořadí je Lamohlav. Kdo nebo co to je?
Původně jsem si myslel, že je to démon špatné náhody. Jako když ti na dálnici vlítne pod auto koloušek nebo když stojíš na žebříku, který se převáží, ty spadneš, a rozsekáš se. Myslel jsem, že to bude písnička o těchhlech blbých náhodách, které ti změní úplně obyčejný den. Ale moc se mi nedařilo ten text dopsat, vždycky jsem udělal kus, a ten nějak nefungoval. Až ve chvíli, kdy se blížilo dodělávání desky, jsem přišel na to, co s tím. Uvědomil jsem si, že to, co jsem chtěl napsat, se může odehrát i na globální úrovni. Že třeba v tom našem bezpečném světě nikdo nepočítal s tím, že by mohla být válka. Třeba já od dětství žil v tom, že tohle už je dávno překonané, že byla druhá světová – a konec. Teď už víme, že to je nesmysl, už druhý rok žijeme v realitě toho, že se pár stovek kilometrů od nás dějou věci, které vlastně už ani nesledujeme s takovým napětím, protože trvají strašně dlouho, ale jsou pořád stejně hrozné. A když jsem si tohle uvědomil, ten text byl dopsaný během chvíle.
Následující písnička se jmenuje Dál.
Ta nějakým způsobem souvisí s Mejdanem. Tedy s tou situací, kdy odcházíš z toho večírku s někým, o kom toho vlastně moc nevíš, a je tam určitý mikromoment, který může ovlivnit vaše životy. Stojíte u dveří a buď se dostaneš dovnitř a může začít nějaký příběh, nebo se můžeš otočit, jít domů, a ten příběh se neodehraje. Zároveň v tom textu vidím dva přístupy, jeden toho muže, který je úplně vyřízený, měl by jít domů a pořádně se vyspat, ale místo toho se snaží dostat k ženě, proniknout do jejího bytu, a tím i do nějakého vztahu. A druhý je přístup té ženy, která – aspoň jak to chápu já – se ho spíš snaží zachránit. Každý z nich má úplně jiné potřeby, jiné touhy, ale tenhle moment je svede dohromady. A to je to, co souvisí s Mejdanem na začátku desky. Proto se taky v téhle písničce zase objevuje Nivva a stejný hudební motiv. Je to další krok toho příběhu, na který ses ptal na začátku.
Další je Kašmír.
První sloku jsem měl asi dva roky, poslední taky hodně dlouho. Ale vůbec jsem nevěděl, co mezitím. Jenom jsem předpokládal, že to bude písnička o vracení se domů z koncertu. Takový ten zážitek, kdy máš za sebou nějakou úžasnou věc. Dlouhou cestu tam, dlouhé čekání, velké vzepětí, dosedání, a pak jedeš domů, řidič vytuhává, všichni ostatní taky pospávají. Nakonec vynosím z auta věci, jenom čeknu rodinu, že spí, a mám chvíli pro sebe, kdy vím, že všechno dneska dopadlo dobře. Všichni jsou v pořádku, já jsem v pořádku doma, a teď si můžu dát brko, otevřít okno a koukat, jak pomalu světlá nebe, a je to ten krátký moment, kdy si řeknu: teď je všechno, jak má být, nemusím měnit vůbec nic a můžu jít úplně v klidu spát.
Navazuje Na konci světla, v kontextu alba vlastně taková miniatura.
Když jsem mluvil o průběhu dýchání, když se končí, hrají se právě takovéhle pomaloučké převalující se skladby, které vzbuzují dojem prostoru, jako když se ti otevře vesmír ve Vesmírné odysee. Představoval jsem si to jako takový průlet nad krajinou a kluci to moc pěkně nahráli. Proces vzniku byl zajímavý, protože ačkoli existují mnohem pragmatičtější výrazy, já jim popisoval, že to je o té chvíli, kdy už to dýchání končí, kdy všichni leží, odpočívají, prožívají velké uvolnění, a Petr seděl u klavíru, něco hrál, a ptal se – „Tak třeba takhle?“ To bylo moc hezké. A zůstal tam vlastně původní záznam hlasu z demonahrávky, který pak kluci různě zkreslovali.
Tahle písnička je takový skokanský můstek do vesmíru před závěrečnými Hvězdami. A byla úplně první, která mě z celé desky napadla.
Je vlastně z celého alba jediná, která opravdu zní jako dílo sólového písničkáře, je tam jasná harmonie i stavba.
Jo, jo, jo. Když jsem dal tuhle písničku dohromady, bylo jasné, že pro Kittchena není, byli bychom ji mohli hrát třeba se Zvířetem. Měl jsem ten text rozepsaný, a pak jsem na jednom dýchacím workshopu měl strávit noc v meditaci na kopci. To máš takovou hůl, karimatku, kdyby sis potřeboval sednout, ale jinak vlastně stojíš od večera do svítání. A tam opravdu máš spoustu času na přemýšlení. Stál jsem tam, sledoval, jak se blíží bouřka, říkal jsem si, fajn, stojím na kopci s tyčí, to je ideál, ale pak bouřka odešla, rozsvítily se hvězdy, padla rosa, všechno bylo promočené. A tam mi došlo, že právě o tomhle má být ta písnička, kterou mám rozepsanou. O tom, že tady zkrátka stojím, a přestože mám pocit, co všechno jsem dokázal, pro ta slunce vzdálená miliardy let je to úplně irelevantní. Ale zároveň je to moment uvědomění si, že i přesto před nimi nějakým způsobem obstojím. Že i když jsou naše životy vlastně malicherné, nicotné, úplně zbytečné, zároveň jsme pořád součástí celého obrovského vesmíru.
Mně tohle uvědomění si té banální každodenní pravdy připadá ohromující. Jsme neustále v samotném středu úžasného zázraku, který jsme se pro samé všednodenní úkoly skoro odnaučili vidět a vnímat. A to je vlastně to, co říkám tou svou deskou: podívejte, tady stojí dospělý chlapík, táta od rodiny, úplně unešený tím, že i ty nejnormálnější věci jsou úžasná krása. Podívejte se na to taky, protože když to přehlídnete, tak vám to bude líto, až už nebudete moct vidět nic.
Pojďte do toho, pojďte si to užít!
Foto: Lucie Přichystalová