Zatímco projekty Kittchen a Zvíře jménem podzim momentálně spí, jejich iniciátor, textař, zpěvák, kytarista a stále respektovanější výtvarník Jakub König v říjnu vydal už druhé sólové album, nazvané Astronauti. Jeho písničky napsal v nezvykle krátkém období mezi říjnem 2024 a lednem 2025, a sama nahrávka tentokrát vznikala úplně jinak než předchozí debut Hvězdy. Sám autor aktuální materiál označuje za „osobní pozdrav všem, kteří bojují s nejistotou“ a také za připomínku, že „i uprostřed chaosu lze nacházet drobné okamžiky radosti“.
Chtěl jsi být jako dítě někdy astronautem?
Jojo, chtěl. Vzpomínám si, jak stojím před celou třídou, někdy tak ve třetí nebo čtvrté, a mám za úkol předvést pantomimou svoje budoucí povolání. Tak chvilku předvádím kosmonauta, tahám za páky, protahuju se ve stavu beztíže úzkou kosmickou lodí. A pak mě učitelka pošle sednout s tím, že „vzpěrač není žádné povolání“. Strašně jsem se styděl. A samozřejmě v té době se tomu u nás neříkalo astronaut, ale kosmonaut.
Mělo to nějaké pokračování? Já jsem třeba v tom věku začal hodně číst sci-fi a malovat si plánky vesmírných stanic….
On kosmonautem chtěl být asi skoro každý kluk. Já to taky řešil čtením. Nejdřív jsem samozřejmě začal sjíždět verneovky a pak vlastně všechno, co šlo v knihovně v dobách reálného socialismu sehnat. Logicky to probouzelo moji fantazii a postupně mě to nějak nasměrovalo do podmnožiny třídních podivínů, co si do sešitů malují vesmír a kosmické lodě. Spolužák Kája mi zcela vážně tvrdil, že si doma tajně staví raketu. Nechal si nosit různý součástky nebo zásoby… než se ukázalo, že si to samozřejmě celé vymyslel.
Být takhle náchylný ke snění mě později přivedlo i k mnoha srážkám s realitou, kdy mi nejdřív došlo, že astronaut ze mě asi nebude, stejně jako ze mě nebude ani Tarzan a leccos jiného. Začal jsem si uvědomovat, že ten v dětství zdánlivě široký svět možností ve skutečnosti bude mnohem užší, a zase tolik toho asi v životě nezažiju.
Zůstala ti z těch dob nějaká oblíbená knížka, která tě nepřestala bavit?
Dodnes mám rád Philipa K. Dicka a některé jeho knihy, které zůstaly ve stínu těch známějších, slavnějších a „větších“. Jeho románový svět je mi hodně blízký tím, že hrdinové jsou většinou outsideři, neúspěšní detektivové, feťáci nebo nějak zvláštně životem postižení. Strašně zajímavé postavy. Takže mám rád romány, jako jsou Muž z Vysokého zámku nebo Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě. A když jsem pak byl starší, tak jsem začal ještě víc směřovat ke komiksům a postapokalyptické literatuře. V tom jsem dodnes doslova pažravý a mám rád skoro všechno.
Směřuji k tomu, že Astronauti se jmenují nejen tvoje zatím poslední album, ale i tvoje obrazy z poslední doby, jako by byly hodně inspirované vesmírnou vizualitou. Je to cílené a úmyslně plánované?
Spíš je to nějaký můj „podklad“ nebo zázemí, ze kterého, jak jsem si uvědomil, vycházím. Co se mě stále drží v podvědomí. Je to i snaha o nějaké zasazení té naší současné reality do vesmíru, který nás obklopuje. Stačí si uvědomit, jak často nás potkávají nejrůznější symboly, jako jsou Měsíc, hvězdy, Slunce nebo Mléčná dráha. A všechno to jsou zároveň dost poetické obrazy, ale i každodenní a obyčejná večerní realita. Když se podobné obrazy a pohledy na planety s prstenci či zářící měsíce vynořující se zpoza horizontu objeví v nějakém tom sci-fi, je to vždy ohromující scenérie. Ale pohled na ten náš Měsíc, jaký je třeba v létě úplně běžný, bereme jako úplně obyčejnou věc. Prostě normál.
A mně docvaklo, že sice žijeme usazení v naší všednodenní přítomnosti – já poslední dobou žiju vším tím voděním do školky, vyzvedáváním a krmením mládeže… a do toho balancováním praktického života a času stráveného uměleckou tvorbou – ale zároveň jsme celou dobu součástí toho obrovského a neprozkoumatelného vesmíru. Toho nekonečna. A v něčem je vlastně uklidňující, že se všemi těmi našimi rozsáhlými znalostmi, vědomostmi a objevy jsme pořád na břehu obrovského neznámého moře, na hranici území, o kterém toho víme hrozně málo.
A i možná proto se pořád spíš jen probíjíme tím náročným terénem naší planety a současně začínáme čelit opravdu velkým krizím, které vycházejí hlavně z toho, že je nás tady opravdu hodně. Což se bude už jen zhoršovat. A zároveň ještě tak sto let zpátky ani nejbohatší lidé nežili v takovém luxusu, v jakém dnes žijeme my.
S novou deskou jsem si uvědomil, že jsi typ umělce, který pořád začíná něco nového a úplně od začátku – ať už to byl Kittchen po letech s Obří broskví, početná kapela Zvíře jménem podzim po období, kdy jsi hrál často sám, pak album s Petrem Ostrouchovem, a teď zase jen sám za sebe – ovšem s kapelou za zády. Bereš ty nové etapy jako výzvy? A odkud bereš tu energii, kterou k tomu potřebuješ?
Ono to tak může působit, ale já to ze své perspektivy vnímám jinak. Například s Obří broskví jsme hráli šestnáct let, což je docela dlouhá doba. A na konci toho období jsem byl naprosto připravený z toho světa hudby odejít, protože jsem se cítil jako zcela neúspěšný, a ta kapela, o které mnozí dlouho mluvili jako o „nadějné“, prostě nezafungovala a očekávání nenaplnila. A měl jsem pocit, že s tím nemůžu nic udělat.
Ale uvědomil jsem si, že to nechci vzdát. Že je to pro mě důležité a že moje potřeba dělat hudbu, kapelu, asi přežije. Načež následovalo období seznamování se s počítačem a experimentování s loopy a samply. Vznikl Kittchen, a když se ke mně přidal Tomáš Neuwerth, celé to začalo fungovat. A já jsem mohl zúročit i ty zkušenosti ze šestnácti let s Broskví. A došlo mi, co se všechno může stát, když se odvážím pohlídnout někam dál bez připouštění si všech svých nejistot.
A právě z toho nadšení pak vzniklo i Zvíře, vymyšlené jako jednorázová odbočka, která vůbec nebude časově náročná, když vlastně půjde jen o pár podzimních koncertů. Jenže Zvíře jménem Podzim začalo být celkem populární a na určitou dobu nám všem sebralo všechen čas a prostor pro vlastní tvorbu.
Když jsem se pak vrátil ke Kittchenovi, během Covidu jsme dokončili album Puls, které úplně zaplulo a zmizelo v záplavě všech těch nových vzrušujících postcovidových věcí a kapel a projektů. Najednou jsem se ocitl v podobné situaci jako po té Broskvi, v určité krizi. A z ní vyplynulo, že bych měl udělat něco pod svým jménem. Za sebe. Pod jménem, pod kterým už jsem v té době maloval a prodával obrazy. A psal a maloval knížky.
Ve skutečnosti to byl v určitém směru krok zpátky, opustit zavedenou značku. Bylo mi jasné, že budu jezdit hrát i na místa, kde je už Kittchen určitý pojem, zatímco jméno Jakub König tam nezná vůbec nikdo. A mnoho lidí to i bralo jako nějakou zcela novou, nadbytečnou věc. Já to pořád vnímám jako správné rozhodnutí, důležitý krok k vlastní autoritě. K důvěře ve vlastní instinkt. Vnímám, že jsem zakončil své učňovské období a dovzdělal se, a teď už konečně můžu začít dělat tu svoji věc.
A kdyby to přišlo, i k tomu Zvířeti a Kittchenovi se mi bude lépe vracet z ukotvené a pevné platformy.
To je hezké, že o tom mluvíš, protože se mi zdálo, že vůbec není jasné, jestli už Kittchen není uzavřená kapitola.
Může
