Předchozí (dvoj)album Lovec chvil (2021) si natočil Jakub Noha sám, na novinku opět přizval několik spoluhráčů. Například věrného kytaristu Petra Bubláka, ale poprvé především kytaristu a producenta Petra Uviru. A s ním třeba hráče na různé bicí nástroje Víťu Halšku. Ale nečekejte nic studiově uhlazeného, přehledně kapelově aranžovaného, folkrockově zvonivého. Naopak – a je to dobře. Jakub Noha, poslušen obsahu svých písní, vykročil k ještě větší syrovosti až surovosti. Syrovosti vlastního projevu, který Uvira ještě umocnil zdrsněním nahrávky odpovídajícím zvukovým smirkovým papírem.
Sound je nekašírovaný, protože album je naléhavé až na doraz vyzpívanými emocemi. V textech Jakub Noha působivě využívá i řadu nečekaně násilných obrazů a sarkastických příměrů. Nebudu unavovat okřídlenými, ač pravdivými frázemi o „brilantní reflexi doby“, však čtenáře-posluchače také napadnou. Lepší je ocitovat několik veršů: „Stádo bizonů v panice prchá na kraj útesu… tlupa lovců se tu nad kořistí právě chystá k hostině“ (Morana), „hořící kostel, dům, trosky, vichr tam vál / co nás tam čeká, voják se ptá“ (Na nic se neptejte), „pochodují stráže / z kazatelny káže / kdo je tady agresor… za svobodu, za mír! / za plnovous, za knír! / za souhlas a za rohlík! Komu se to tady nelíbí!? (Teplo v doupěti).“
Ale není ta deska černočerná. Druhou půli, bráno ve „vinylové“ dramaturgii, odlehčuje třeba fanouškovská pocta The Rolling Stones Kameny blues. Nebo vzpomínka na dětské okouzlení rock’n’rollem Majáles ’65, totalitě navzdory, kde Noha chrlí parafráze jako „Waldu už taky vodnés čas“ i dobové zlidovělé texty stylu „v Americe u vody…“ (však je znáte). Zrovna tahle věc už asi nebude na druhý poslech tak legrační, ale nemusí mít vše punc nadčasového poselství, v tomto případě přece jde hlavně o živelně vyzpívanou vzpomínku. Ovšem první „strana“ desky je důležitým, autentickým svědectvím. Doba zase jednou volá po svém undergroundu.