Není vůbec třeba tázat se ve shodě s názvem alba, „co tím jako Jakub Šimanský myslel“. Stačí splývat s proudem, jak ostatně napovídá titulní snímek nahrávky. Peřeje? Jsou, ale jen aby vás trochu pokropily akustickou tříští, a nenechali jste se ukolébat příliš. Nic tu ani nedrhne o mělčinu, nenajede do vracáku, natož aby se cvaklo a hodilo vás do ledové vody.
Jakub Šimanský se už názvy předchozích dvou sólových alb přihlásil k ohlasovému proudu american primitive guitar, k fascinujícím „virtuózním naivistům“ jako John Fahey či Leo Kottke. Ale zároveň se z téhle hudební říčky čím dál více vymaňuje. Ať už vědomě, či ne, hudba evokuje world jazzové, k meditaci vybízející spády takového Ralpha Townera nebo promyšlené patterny minimalistů. A dojde i na odkaz ragtimu (ačkoliv se ve střední části The Mater Knows přehoupne do balady). Kolekce deseti instrumentálních kusů tak zní vítaně pestře.
Na barevnosti alba má zásluhu nejen autorova nadžánrovost, případně střídání či vrstvení nástrojů (např. v úvodní Resurrection se proplétají linky banja a akustické kytary, v Golden Jelzin či Cocktail Menu zase evokuje rozostřující efekt alkoholu slide), ale především neuspěchanost tvorby. Šimanský uvádí, že skladby pro album vydestiloval ze „stovek nahrávek zachycených do mobilu za posledních téměř osm let, které nakonec nebyly použity v projektu Šimanský / Niesner“. Za takovou dobu komponování a s takovým množstvím materiálu k vytřídění pak už nepřekvapí nápaditost motivů, témat a patternů. I samotný sound akustických nástrojů působí (na poměry mp3) plně a věrně, což je dáno jak přesvědčivou hrou, tak záznamem. Sice dle autora pořízeným v improvizovaném „kancelářském“ studiu, ale ošetřeným producentem Julianem Werlem (alias Nichi Mlebom).
K náladotvornému poslechu pak už nepotřebujete ani gumový člun ani láhev zmíněného zlatavého nasládlého likéru. Hudba vás ponese sama.