Klávesista, skladatel a textař Jakub Zitko je jednou z výrazných tváří své muzikantské generace. Poprvé jsme jej výrazně zaznamenali s „minibigbandem“ NUO, posléze vstoupil do dodnes hrající kapely Muff, průběžně hostuje i v dalších kapelách. Dvě desítky let je ale také členem kapely Anety Langerové, kde se z pozice klávesisty vypracoval na zpěvaččinu „pravou ruku“, jejího producenta a spoluautora. Přestože má za sebou dlouhou muzikantskou dráhu, teprve vloni v prosinci vydal první sólové album. Jmenuje se Hyperboloid a je koncertní nahrávkou společného projektu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu.
Začnu citací: „Hyperboloid je plocha druhého stupně neboli kvadratická plocha, která vznikne otáčením hyperboly kolem jedné z jejích os symetrie.“ To je myslím nejbizarnější začátek tiskové zprávy, jaký jsem kdy četl. A je to zpráva ke tvému albu. Zajímalo by mě tudíž, jestli jsi někdy měl sklony k matematice a geometrii.
Jo, vždycky mi šla dobře. Už na základce jsem chodil do třídy s rozšířenou výukou matematiky a fyziky, pak jsem v tom pokračoval na gymplu, a nakonec jsem šel i na vysokou školu – studoval jsem rok pedagogiku, kombinaci matematika a fyzika. Tam jsem ale vydržel jen rok. Když jsem pochopil, že chci dělat muziku, tak jsem odešel. Ale dotáhl jsem to tak daleko, že jsem dokázal spočítat i prostorové integrály nebo derivace, takže jsem v tom byl docela kovaný.
Nicméně jsem v té škole jednoho dne seděl a napadlo mě: „Co tady dělám? Nechci být učitel matiky, chci být muzikant.“ Takže jsem odešel a začal se věnovat hudbě. A ten Hyperboloid vlastně vznikl primárně tak, že jsem viděl fotku jednoho díla Milana Caise z Tata Bojs. Kdysi dělal obrovské projekce očí na věže temelínské elektrárny, což sice vypadalo hrozně strašidelně, ale mně se to moc líbilo. To byla inspirace pro titulní písničku, protože právě ta chladicí věž má tvar hyperboloidu.
Když jsem pak vymýšlel anotaci, dumal jsem nad tím a říkal si, že musím najít přesnou definici toho geometrického útvaru, aby to sedělo. Vyjely mi tam určité formulace, ze kterých jsem „vysosnul“ tu, kterou jsi citoval. Přišlo mi, že se na to dají krásně naroubovat i pocity nebo struktury, osy času a míst, a že to ve výsledku vychází i symbolicky. Tak jsem to tak pojal. Snad to nezní moc technicistně.
Nápad napsat tuhle písničku vznikl sám od sebe, nebo až ve chvíli, kdy přišla nabídka od SOČRu na společný projekt?
Byla to nabídka. Přesněji, nabídl mi to Tomáš Sýkora, který pomáhal s dramaturgií jejich koncertní série Nové horizonty. Já jsem v té době už měl připravených několik písniček pro svůj vlastní projekt. Chtěl jsem udělat něco, kde by bylo několik dechových nástrojů a zpěv – kombinaci písňové tvorby s instrumentální hudbou. Chystal jsem to už předtím, a když přišla tahle nabídka, napadlo mě, že bych to mohl skloubit a napsat ty věci přímo pro orchestr.
Obraz té věže s očima na mě navíc působil jako nějaké postapokalyptické monstrum, které na nás dohlíží – jako obraz určité diktatury. To mi přišlo zajímavé a na tom byla postavená ta první písnička.
Použil jsi tam i nějaké vyloženě staré nápady? Jak se dá vznik těch písniček časově vymezit?
Některé byly hodně staré, měl jsem je v hlavě třeba už několik let. Byly to vyloženě „šuplíkovky“.
A byly to celé písničky, nebo jenom nějaké motivy?
Většinou to byly motivy, nebo třeba samotný text a melodie, ale to rozvedení do instrumentální podoby jsem řešil až s tou konkrétní nabídkou. Něco tedy už existovalo a něco jsem dopisoval. Původně to nevypadalo, že jich bude tolik, myslel jsem, že budou třeba čtyři písničky a zbytek instrumentální věci. Postupem času mi to ale vykrystalizovalo do osmi zpívaných písniček.
Symfonické party jsi i sám aranžoval. Byla to pro tebe velká výzva, nebo jsi s tím už měl zkušenosti?
S orchestrem
