Jubilejní 20. ročník Colours Of Ostrava možná pronásledovala nebývalá smůla, když na poslední chvíli nedorazily dvě z hlavních hvězd. Ellie Goulding se roznemohla a Burna Boy měl mouchy v soukromém éru. Samozřejmě nelze zlehčovat zklamání diváků, kteří třeba zamířili na 19. až 22. července 2023 do industriálního areálu Dolních Vítkovic právě na ně. Nepředpokládám však, že by zrovna jejich neúčasti želel potenciální čtenář této reportáže. O momenty posluchačského vytržení se postarali Gilberto Gil či Portico rozšíření o smyčcové kvarteto, o euforické chvilky Expresso Transatlântico, Comet Is Coming nebo Al-Qasar, o nevázané šramly & tanečky Little Quirks či Holy Moly & The Crackers. Bylo toho požehnaně.
Už středeční začátek festivalu se dal trávit velmi přínosně. Sednout si do kryté (a to i akusticky) scény v Gongu, umístěné v bývalém plynojemu, na Bowieho komorní muzikál Lazarus v nastudování Městských divadel pražských, konkrétně Divadla komedie. O zdařilosti inscenace už se napsalo dost v divadelních recenzích po pražské premiéře, navíc entuziasmus herců/pěvců a muzikantů od té doby zjevně nevyprchal a povedlo se i ostravské představení. S důrazem na chválu hudební „složky“, s přesvědčivě pěvecky a muzikantsky uchopenými písněmi. Pravda, drásavým dějem o samotě a zoufalou snahou vyprostit se z pout pozemského bytí si divák nepřivodil zrovna bujaře bezstarostnou festivalovou náladu. Jenže Colours přece nikdy nebyly jen o povrchním bavičství, stálé návštěvníky přitahuje právě ta část dramaturgie s důrazem na kulturnost v pravém smyslu slova.
K návratu do rozverné nálady navíc stačilo přesunout se ke scéně Drive, věnované té odvazovější muzice, kde se zrovna dostali do ráže The Longest Johns. Areál, hulákající z plna hrdla námořnické popěvky, toť zážitek za všechny dukáty. Jo-ho-ho. Ale ani The Longest Johns nejsou jen baviči na první dobrou. Nápadný byl naopak poctivý „folkloristický“ přístup a muzikantský nápřah. Trojice chlapíků s minimem prostředků (vedle silných hlasivek v a capella trojhlasech jen velký buben u nohou kytaristy Jonathana Darleyho, banjo Andyho Yatese a harmonium Robbieho Sattina) dokázala vydat „maximální“ sound. Před autorskou písní Hammer And The Anvil dokonce pánové vyhrožovali metalem, ovšem za použití v názvu zmíněného kovářského náčiní předvedli spíš folkový industriál. Trio také nemá v repertoáru jen odrhovačky jako Wellerman, ač po výzvě „uděláme velkou kapelu, jo?“ nebylo pochyb, co přitáhlo ke scéně tak početnou „posádku“, a chorál bouřil, až se hory… ehm, staré vysoké pece zelenaly. Nebo jen hospodské legrácky jak Beer Is Great, před kterou se Sattin otázal, „víte, jaká je jedna z mých nejoblíbenějších věcí?“, a okamžitě dostal od davu správnou odpověď. Ostatně nápovědu měl v ruce, občas si z ní přihnul. Například balada Ashes s mrazivými verši „co budeme dělat až svět skončí / čas se zastaví pro přátele i nepřátele… táhne mě to k plameni / můžeš uctívat popel“ zněla, u všech ráhen a kosatek, po čertech působivě.
Ti slavní
Platí, že na hlavních scénách se Colours mění v čím dál víc popový festival. Přirozená výměna generací a „návštěvnických skupin“, na které musí dramaturgie cílit, aby festival zůstal velký, ovšem přinesla i docela zábavné momenty. Třeba odvárkovitou, relativně krotkou, ale přesto poučnou ukázku před koncertem Nialla Horana, jak mohla vypadat beatlemánie s atakem záplavy platonicky zamilovaných fanynek. Tedy kdyby v první půlce šedesátek existovaly chytré telefony a dělaly se selfíčka. Škoda jen, že samotná nemastná neslaná Horanova hudba nepředstavovala zdaleka ani ten odvar z vynalézavosti a kouzla i těch nejjednodušších raných broučích písniček.
OneRepublic neurazili, nenadchli, rozdrobili show na útržky a tak trochu prošuměli, svoje příznivce blíže k pódiu určitě nezklamali. Navíc zpěvák Ryan Tedder umí díky svým českým vazbám krásně vyslovovat „zpívejte se mnou“. Macklemore potvrdil, že v rámci šuplíku komerčního hip hopu aspoň představuje ten inteligentnější, sebeironičtější obsah. I na největší scéně se ovšem děly zajímavé věci.
Jacob Collier je prostě hyperaktivní magor, v tom nejobdivnějším významu slova. Jeho čtvrteční sprinty po pódiu a hbité střídání různých nástrojů, na které umí hrát během jediné písně, to vše je asi jen na efekt. Ale publikum tím Collier dokáže udržet ve stavu maximální pozornosti. Špičková kapela přitom přebíráním kapelníkem opuštěných partů bravurně udržela konzistenci aranžmá. A harmonicky „zrafinovat“ jinak přístupný pop, soul a funk umí Collier jako málokdo. Jeden příklad za všechny, „elvisovka“ I Can’t Help Falling In Love. Collier ji předvedl sám za klávesami, ovšem zpěv si znásobil ve vokalizéru. Což o to, různé pitch schiftery (elektronická zařízení umožňující přidat k základní melodické lince další hlasy) se používají běžně. Ovšem obvykle přihodí jen hlasy v základních intervalech, nějakou tu kvartu, kvintakord, oktávu nahoru či dolů… Collier si naprogramoval ten svůj tak, že sám se sebou vytvořil dokonale „šílené“ polyfonní pletivo, zahrnující intervaly dle běžných pravidel považované za disonantní, jenže ono to znělo… krásně. A notoricky známá balada přitom pořád fungovala, neproměnila se v samoúčelné cvičení na téma: co vše je ještě s harmonií možno vyvádět, aniž by zahltila a přepadla ve vnímání nás méně nadaných do bílého šumu.
