Intro prorůstá hlínou, buňka buňkou, dere se, vlákny plazí, minutu v našem čase, Dawn maličko, minimaličko za rozbřesku vysílá buňky do okolí, podává zprávy ke Komorebi s dominancí smyčců, japonský výraz pro étericky prchavý tanec živých stínů, pohybu stromů tvořený souhrou větru a slunečního světla. Jen neznatelný kousek nad tím, co dělí kořeny a rostlinu/strom/bytost od nejintimnější temnoty zrodu, klíčení, propuknutí v růst (Roots). Mykorhizy jsou symbiotické houby, které pokrývají jemný kořenový systém rostlin, poslové, s jejichž pomocí se stromy spojitým podzemním vláknovím dorozumívají. Pomáhají. Některé ale jen parazitují, vysávají, v podobě/masce těch před chvilkou nejpotřebnějších špiní, boří, ničí ten myriády let zdánlivě nezničitelný systém přírody a nadpřírody. Znatelný zlom je ve Statues. Krátký elektronický hlukový výjezd hned přepne do jazzového „zatím poklidného nepokoje“ se záměrně o půl tónu pod harmonickou linii vedenými houslemi a po pár taktech pak do stupňující nervozity, skoro vzteku Mainwaringových saxofonů (altka i tenor), nad výtečně kulminující naštvaností bicích Stevea Hanleye, už předznamenává hudbu i děj následné.
James Mainwaring, virtuózní (nejen) saxofonista, svými sóly šetří. Album plyne klidně a zdrženlivě jako suita, přesto znepokojivě. Jak postupuje, začíná se soustředit na lidské hlasy, které dodávají tomuto dílu značnou část jeho zvláštního charakteru. Jamesovy texty mají strukturu haiku. V křehké Our Lungs zpívá spolu s vynikající pěvkyní a houslistkou Aby Vulliamy: „Naše plíce hoří… Naše plíce umírají“, v Globe plynule pokračuje „Hoří a zaplavují / Země bolí / Její ruce mávají / Byli jste paraziti / V ráji / Teď jděte a nevracejte se“. Tahle Mainwaringova sólová věc sice bazálně voní jazzem, je ale víc čímkoli jiným, třeba moderní komorní hudbou lehce kontaminovanou field recordings, elektronickými podsuvy a rockovým vytvrzením (Globe). Dobrá práce. Varovná výzva Woken Up By Dogs a konec.