Přerod Jana Běťáka z interpreta zdařilých úprav lidových písní (Bezobratři, Lilium liste, s tím, že přerod nemusí nutně znamenat opuštění starších dovedností) v písničkáře s vlastním poetickým jazykem na albu Napodobování písma (2023, recenze UNI 10/23) nepředstavoval odbočku, ale zjevně začátek další cesty. Smysluplné cesty. „Viděl jsem zrezivělým kopím probodené bytí / viděl jsem beránka a za ním černé stopy,“ vykresluje Běťák svoji osobní verzi A Hard Rain’s a-Gonna Fall působivě a přesvědčivě. Stejně jako v písni Plaváček, kde využívá podobný obraz viděných šíleností a ponurostí. Nejde o žádný plagiát, ale o jisté navázání. Možná nevědomé, nechtěné, ale co do asociací silné. A i když dojde na moralitu („co děláš se svým životem?“, Světlonoš), nevyzní protivně školometsky.
Tematicky a poetikou navazuje deska Jazykem květin na Napodobování písma, v instrumentaci je ovšem nahrávka mnohem bohatší než převážně kytarová, byť též hosty ozdobená autorská prvotina. Zpěvem opět vypomohla Beata Bocek, nově i Marie Puttnerová či Vladimír Javorský. Ale hlavně, většinu písní nese rytmika (kontrabasista Tomáš Spiřík, bubeník a také hráč na elektrickou kytaru Martin Novák) a sound dotváří výtečná akordeonistka Žaneta Vítová (ano, ta z Contriology, zde méně zaměřená na netradiční techniky hry, trochu „konvenčnější“, protože se to k písničkám víc hodí), trumpetista Jan Přibyl a producent Broněk Šmid zahrál i na fagot. K tomu něco smyčců v aranžmá Ondřeje Kyase atd. K dobru věci, protože aranžmá neruší vyznění textů, ale podporují ho.
„V písních se zrcadlí moje rozpaky ze současného těkavého a neustále se zrychlujícího světa, a propisuje se do nich touha po návratu ke klidnějšímu a pozornějšímu životu,“ napsal Běťák ke svému druhému písničkářskému albu. Inspirací k tomu třetímu bude mít ještě víc, neb se nezdá, že by hrozilo nějaké zpomalení, natož zklidnění. Pro posluchače dobře, pro svět… Inu.